7cernychkominiku: OTTO GUTFREUND

Otto Gutfreund - TGM

Pomník byl poprvé odhalen 28. října 1926 ještě za života prezidenta Osvoboditele (Tomáš G. Masaryk žil v letech 1850 – 1937). Většina pomníků TGM vznikla v meziválečné době a odhalení některých z nich se portrétovaný účastnil ještě jako prezident nebo čestný občan. Což je velmi nestandardní postup ve skeptických Čechách: Myšlenka stavět pomníky živým není typická ani pro moderní Evropu. Masaryk nebyl ani řecký atlet, ani římský císař, ani despota. Jeho sochy jsou symbolem samostatnosti, nezávislosti a svébytnosti českého státu. Proto byly také tak často ničeny. Mnohem častěji než jakékoliv jiné sochy včetně Jana Žižky. Ačkoli ten by měl být logicky symbolem mnohem bojovnějším.

Masaryk byl průměrně snad v každé vsi odstraněn dvakrát. Poprvé za druhé světové války, podruhé po roce 1948. O navrácení se uvažovalo během 60. let, ale nikde k tomu nedošlo. Takže pokud na svých původních místech Masarykovy sochy stojí, je to většinou už jejich třetí život.

Hradecký Masaryk byl poprvé stržen 6. října 1940 potmě v noci. Stržení velmi arogantně požadovala už v březnu Árijská kulturní jednota. Dopis uchovaný v archivu je psán česky. Pro pisatele zastupoval Masaryk židozednářský režim. Na rozdíl od figury Pospíšila se po válce socha prezidenta nenašla, byla roztavena na důležitou válečnou surovinu. Při znovuosazení v říjnu 1947 asistoval hradecký sochař Josef Škoda. Ale Masaryk se na svém podstavci dlouho neohřál. Už v březnu 1953 byl odstraněn znovu. Na jeho místo plánovali nového a lepšího osvoboditele, generalissima Stalina.

Stržení sochy předcházela bouřlivá diskuse v tisku. Na stránkách Škodováka, novin Závodů Vítězného února, soudruzi z mostárny jako zástupci Hradečanů požadovali odstranění sochy našeho bývalého humanisty a budovatele kapitalismu Masaryka. Pánové z mostárny ve jménu lidu doporučili zničit pomník, na který se tentýž lid o pouhých pět let dříve do poslední koruny složil. Prostředky na druhé vybudování pomníku podle archivních materiálů pocházely z veřejných sbírek v letech 1946 - 7, kdy se země sotva vzpamatovávala z války a peněz jistě nebylo dost. O to bylo jejich věnování výmluvnější.

Potřetí se Masaryk vrátil na své místo 28. 10. 1990. Opět se socha v žádném depozitáři nenašla, musela být podle dochovaných modelů vytvořena znovu.

Hradecký pomník byl v roce 1926 úplně prvním monumentálním veřejným uctěním prezidenta a jeho role při vzniku Československa. Teprve pak vznikly ty ostatní.

Dokud Masarykové na náměstích stojí, můžeme mluvit o demokracii. Sochu T. G. Masaryka pro Hradec měla původně vytvořit česká sochařská jednička dvacátých let, profesor akademie Jan Štursa. Jenže nečekaně zemřel. Jeho nástupcem se stal Otto Gutfreund, sochař ze Dvora Králové, který absolvoval školení v Paříži, v ateliéru světové jedničky Antoina Bourdella. Gutfreund pomníky T. G. Masaryka převzal jako Štursovo dědictví. Necítil se být oficiálním sochařem republiky, přestože už měl za sebou realizaci památníku Boženy Němcové v Babiččině údolí. Zakázku získal na doporučení architekta Josefa Gočára a sochu vytvořil velmi rychle. Prezident mu několikrát přišel stát modelem. Gočár v té době upravoval náměstí, stavěl banku v pozadí, jejíž fasádu stylizoval nahoře ve štítech do obrysu písmene M.

Gutfreundova socha stojí velmi klidná, leč rozhodná na vysokém podstavci v podobě sloupu. Ruce má prezident volně podél těla, působí akčně a připraveně k důležité práci. Je jasnou dominantou náměstí, k jejím nohám se za první republiky vešlo opravdu hodně věnců.

Gutfreund byl po hradecké soše požádán o další variantu prezidentova pomníku. Zatímco hradecká verze je pouze jedna jediná, druhou verzi měli nebo mají na třech místech, v Poděbradech, Nitře a Kroměříži. Druhá varianta stojí s pokrčenou levou nohou a rukama sepjatýma před tělem. Je mnohem mírnější, klidnější, ale i jaksi méně jistá, dokonce se zdá nerozhodná. Patrně odráží životní situaci sochaře, který se během práce na soše v roce 1926 oženil a za podivných okolností sotva o rok později utonul při koupání v řece. Byla to jeho poslední veřejná práce.

Poděbradská figura původně stála na vyšším soklu stejně jako hradecká. Ve své výšce je prezident nedostižný. Dnes stojí TGM v poděbradském lázeňském parku ve svém třetím životě po roce 2008 na nízké čtvercové desce. Jako kdyby byl jedním z nás, okolojdoucích občanů.

Není zde jako kazatel či karatel, je tu v pozici prvorepublikového humanisty, autora filozofických spisů, připraven k rozhovoru či diskusi, vstřícně naslouchat a odpovídat.