VOJTĚCH ADAMEC - JAN PAVEL II.

Socha slovanského papeže, jedné z nejcharismatičtějších a nejvlivnějších osobností porevoluční doby, je od roku 2003 umístěna v hradeckém Adalbertinu. Připomíná návštěvu Jana Pavla II. v Hradci Králové v roce 1997. Tedy v době, kdy byl původně polský duchovní Karol Wojtyla, narozený roku 1920, už ve skutečně požehnaném kmetském věku. To je také jediná ideová výtka k této plastice, nepřipomíná papeže v plné síle, ale zdůrazňuje křehkost jeho fyzické (a psychické) schránky, pomíjivost a dočasnost jakkoli významné role v tomto světě. 

 Bronzová socha je umístěna uprostřed čtvercového nádvoří. Květiny, zeleň a žlutobílé fasády jezuitské koleje jí vytvářejí ideální prostředí, v letních měsících obohacené ještě o stolky a slunečníky kavárny. Figura je zahalena v rouchu stylizovaném do komplexního bloku, z něhož se oddělují žehnající ruce, hlava s mitrou a berla. Stylizace figury je nápaditá, snad jen gesto rukou podporuje spolu s posazením hlavy náznak stařeckosti, kterou si s touto osobností nespojujeme. Raději bychom viděli oblíbeného papeže sršícího moudrou energií, s níž psal básně, divadelní hry a filozofické studie, a vyzařujícího rozvážný klid, se kterým přistupoval k diplomatickým jednáním. V jeho tváři se v naší paměti i na mnoha fotografiích zračí tolerance a vstřícnost ke všem lidem, rasám a národům světa.
 Papež Jan Pavel II. býval aktivní sportovec, rád a hodně cestoval, navštívil více zemí než většina jeho předchůdců dohromady. Zasloužil se o zlepšení vztahů katolické církve s judaismem a východními a anglikánskými církvemi. Omluvil se za mnohá příkoří, která v minulosti dominující katolická církev učinila, či k nim mlčela. Jan Pavel II. vyslal vstřícné gesto omluvy původním národům Ameriky a třetího světa, jejichž kulturu misionářská činnost velmi výrazně poškodila.
 Omluvil se za pronásledování vědce Galilea, za účast církve na obchodu s otroky. V Čechách prosil o odpuštění za úlohu, kterou církev sehrála v náboženské válce proti reformaci. Omluvil se také za historické znevažování žen, za mlčení během holocaustu, za popravu Jana Husa a čtvrtou křižáckou výpravu, za opovrhování jinými kulturami a náboženskými tradicemi.
 Jakkoliv je Adamcova socha poctivá a upřímná, zůstává svému předobrazu dlužna. Zobrazuje již nemohoucí stáří muže, který odpustil svým atentátníkům, navštívil islámskou mešitu a židovskou synagogu a přátelil se s dalajlámou. Sedící figura je pouze matnou připomínkou osobnosti, která odsoudila všechny projevy násilí a fanatismu, konané ve jménu náboženství a politiky.

Hradecké noviny Socha papeže 

OLBRAM ZOUBEK - EVA

Olbram Zoubek - Evo ! 1996

Olbram Zoubek (1926) je nejpopulárnějším a nejsnáze rozpoznatelným sochařem současnosti. Jeho Eva, která zdobí Letní scénu Klicperova divadla, patří nepochybně k nejzdařilejším sochám osazeným v Hradci Králové po roce 1989. Eva je také nejlépe umístěnou sochou v divadelním okruhu. Svou štíhlou výškou a zlatými vlasy dominuje letní scéně. Patří do prostoru stejně jako strom, jehož kmenem se z určitého úhlu pohledu zdá být. Zdobí okolí divadla od roku 1996, kdy byla vybrána na autorově výstavě v Galerii U Klicperů a odlita do bronzu.

Všechny Zoubkovy sochy se podobají klasům obilí ve větru, nakloněným sloupům, ani tato není výjimkou. Vychýlené pozice figur jsou metaforou osudu člověka, jeho těžkého údělu a vůle k neustálému, byť třeba marnému pohybu. Předrevoluční legendární Zoubkovy sochy byly z jeho autentického materiálu, trochu surově působícího osinkocementu. Až v poslední době převážil elegantní a ušlechtilý bronz, tradiční sochařský materiál vhodný do veřejného prostoru.

Zoubek jako sochař vychází z antiky, ze starověkého Řecka. Hradecká Eva je oblečena do jemné vroubkované tkaniny, čímž se podobá antickým sloupům a dívkám zvaným koré. Její zlaté vlasy mohou být stejně tak dobře znakem boží milosti, jako znakem marnivosti. Eva je hrdinka příběhu o Stvoření člověka, o kterém ona ovšem neví vůbec nic. Přichází na scénu, až když je hotov svět i všechna zvířata.

Eva byla Bohem vytvořena z Adamova žebra, aby stála muži po boku. Z toho patrně vyplývá její udivený, překvapený a trochu ustrašený výraz. Nicméně podle zapomenutých nauk Eva přišla na svět jako druhá ženská bytost, druhá družka Adamova.

Tou první, stvořenou zároveň s Adamem, byla Lilith. Protože se na své pozici manželky a boží poddané neosvědčila, bylo její jméno vymazáno z bible a přežívá ve jménu hada pokušitele.

Had a Eva jsou hlavní postavy příběhu o pokušení. Story dobře známe : zakázané ovoce (jablko ze stromu poznání) je hadem nabídnuto Evě, Eva přiměje Adama okusit. Přichází prozření, poznání nahoty a hříchu a vyhnání z Ráje. Trestem za Evinu neposlušnost je bolestný porod a stesk lidstva po ztraceném Ráji, po ztracené nevinnosti.

Staré obrazy někdy ukazují Evu ve zbožném postoji vzhlížející k Bohu, i tato se zlatými vlasy hledá oporu. Její ruce se zvedají, jako kdyby se chtěly sepnout v modlitbě nebo obejmout muže. S podobně pozvednutýma rukama byli zobrazováni oranti, uctívači. Gesto vypadá jako tápající, možná zoufalé, ale může být i důvěřivé, uctívač jde za světlem, Eva vzhlíží k Bohu či Adamovi.

Zoubkova Eva nemá v rukou jablko ani nehovoří s hadem, takže není v roli pokušitelky. Tato Eva je udivená a nejistá, tápe. Možná jí byl před chvílí vdechnut život. Je na světě krátce a touží po objetí. Velkou otázkou je, kdo na ni EVO ! volá ? Zda had s protřelou nabídkou nebo Adam, její manžel, který v biblické scéně spí hlubokým spánkem, vždyť přišel právě o žebro. Trochu problém jsou její šaty. Právě stvořená Eva by měla být nahá. Oblečená Eva je už vyhnaná z Ráje. Tedy tápe následkem provinění. Ztratila svůj svět. Jméno Eva znamená živá, životodárná, matka života. Chtíc nechtíc, máme hodně z její nejisté, zvědavé, nezodpovědné a nevinné povahy. 

Hradecké noviny Eva je jednou z ...

ZDENĚK NĚMEČEK - KOUZELNÍK S MÍČEM

Socha kouzelníka s míčem od Zdeňka Němečka stojí na nábřeží před budovou TJ Sokol. V poslední době jí pozadí příliš nelichotí. Sochař Zdeněk Němeček byl rodákem z Luže u Chrudimi, žil v letech 1931 – 1989 a jeho specialitou byla sportovní tematika. Vyučil se keramikem, studoval ve Zlíně a později v sochařské speciálce pražské akademie u Jana Laudy a Vincence Makovského. Byl vynikajícím modelérem, dokázal vystihnout soustředění sportovce, okamžik před důležitým výkonem. Pokoušel se o designovou zjednodušující stylizaci, ale nikdy nevykročil za mantinely socialistického realismu. Basketbalista, Skokanka do vody, Hokejista, Brankář, Cyklisté nebo Socha pohraničníka se psem z Domažlic mají nápad a dobré odpozorování skutečnosti, ale přesto zůstávají někde na půl cesty k opravdu platnému tvaru bez umělosti. Přes handicap socialistického realismu nebo spíše díky němu se Zdeněk Němeček stal vítězem mnoha soutěží.

Jeho sportovce a atletky najdeme před pardubickým zimním stadionem (Hokejista), před sportovními halami v Mnichově, Tallinnu (Olympijská lípa svařená z lodních kotev) či Sarajevu. Brankář z roku 1970 by měl stát před Aztéckým stadionem v Mexiku. V Praze je Němečkových soch nejvíce: u Strahovského stadionu, před halou v parku Folimanka, ve Stromovce. Několik plastik je instalováno před autorovým někdejším ateliérem v Libni, kde se dnes nachází designérské studio Olgoj Chorchoj. Zmenšená varianta Hokejisty je trofejí pro sportovce oceněné v soutěži Zlatá hokejka. Pro olympijské hry v Moskvě 1980 byla odlita Diskobolka, aby v olympijské vesnici vítala sportovce, ale bronz olympiádu nestihl, zastoupila ho maketa z polystyrenu.

Finální podoba figury chlapce s míčem je rozpačitá, byť je nepochybné, že autor každý detail pečlivě promýšlel. Přesný tvar ukrývá nejistotu, která se ovšem k mladému sportovci tak trochu hodí. Poctivě je třeba dodat, že Zdeněk Němeček, stejně jako mnozí jeho vrstevníci, tvořil v době, kdy figurální sochařství do veřejného prostoru bylo v krizi a prakticky neexistovala možnost poučení a srovnání se zahraničím. To nejprogresivnější světové umění překračovalo své hranice natolik, že v sochařství nezůstal kámen na kameni. A svět oficiálních zakázek se najednou prudce oddělil z okraje světa volného umění. K porovnání by se nabízeli francouzští a anglosaští popartisté, narození jen o pár let dříve. Cézarův Palec je ovšem nepochybně z mnohem méně služebného rodu veřejných realizací. Ve své době Němečkovy sochy patřily k tomu lepšímu, co mohlo být produkováno. Sochařství, díky své nákladnosti, je totiž na investorech a režimu maximálně závislé. A v uzavřeném světě se zjevně volnému umění nedaří.

Hradecké noviny Z kouzelníka s míčem ...  

KAREL MAHRLA - ŘECKÝ OHEŇ

Řecký oheň = Dívka s kruhy 

Před Všesportovním stadionem na okraji Malšovic zatím ještě stojí dvacetimetrový objekt Gočárova žáka, architekta Karla Mahrly. Vysoká štíhlá kovová konstrukce bývá označována jako Dívka s kruhy nebo Řecký oheň. Vznikla v roce 1966 až 1968 a rozpor v názvech může mít na svědomí tradiční nedůvěra v abstraktní tematiku sochařství a geometrické formy. Autor bývá zmiňován jako o renesanční tvůrce. Narodil se 17.5. 1911 ve Dvoře Králové (zemřel 27.9.1999). Studoval architekturu na AVU v Praze u profesora Josefa Gočára, který v Hradci Králové v meziválečné době realizoval řadu staveb, na něž je město dodnes pyšné. Gočárův žák Máhrla byl architekt, sochař, malíř, fotograf a básník. V malbě byl spíše tradiční, jeho tématem byly krajiny a zátiší. V Hradci má kromě sochy na stadionu ještě dvě realizace v areálu fakultní nemocnice z počátku osmdesátých let. Jedna je před neurochirurgicku klinikou a druhá před pavilonem RTG diagnostiky. Dívka s kruhy /řecký oheň vznikla ve stylu Brusel, který byl v Čechách velmi populární. S tímto miminalizovaným přístupem totiž tehdejší Československou zažilo fenomenální úspěch na mezinárodní přehlídce v Bruselu v roce 1958. Brusel se pak udržel až do roku 1989, byť posledních dvacet let už ve velmi zředěné podobě. Do jisté míry to mohla být pro umělce jediná schůdná cesta, jak se vyhnout nadiktovanému socialistickému realismu. Proto lze hovořit o jakémsi zlidovělém národním slohu, v němž se spojila odvážná estetika meziválečných avantgard a dekorativní přístup poválečné éry. Ve stylu Brusel – stejně jako v této Máhrlově práci, vidí specialista na plastiku normalizace, sochař Pavel Karous (viz www.vetrelciavolavky.cz) zdomácnělý čapkovský charakter tvorby, humor a jednoduchost. Autor navrhl monument jako dekorativní objekt pro sportovní stadion a nikoli ideologický a propagandistický nástroj. Blíží-li se přestavba celého stadionu, je třeba se ptát – co se stane s lízátky a s Máhrlovou kovovou sochou ? Vzhledem k tomu, že památkově chráněné nejsou ani realizace Škodovy – Soutok, či L.J.Pospíšil, lze jen těžko předpokládat, že by tato solidní práce a doklad doby, požívala standardní památkové ochrany. Přesto by se neměla jen tak ztratit v propadlišti dějin. Podle Karouse snese srovnání s keramickým obkladem odvětrávacího komínu na Letné od malíře Zdeňka Sýkory z roku 1969 v Praze 6, který je dnes také správně památkově chráněný. Doufejme, že Hradečané budou bdělí. Řecký oheň zdůrazňuje nadčasovost sportu a jeho mírotvornou a národy spojující roli. Dívka s kruhy je oslavou schopností a vůle, které lidé propadlí sportu vykazují. Je stvořena jen z pěti tvarových segmentů – dvou kruhů a tří trojúhelníků. Přesto vypadá z každého pohledu jinak. Věc je designově promyšlená a představuje kvalitativní maximum, co mohlo přes ideologicky ovlivňené komise v šedesátých letech projít. Prosazení této sochy jistě bylo náročným diplomatickým utkáním.

Hradecké noviny Přežije Řecký oheň rekonstrukci stadionu


Posudek Pavla Karouse na plastiku Řecký oheň

KAREL HYLIŠ - POSTAVA S KRYSTALY

Postava s krystaly

V areálu středních škol mezi ulicemi Brněnskou a 17.listopadu stojí od konce osmdesátých let plastika Karla a Petra Hylišových. Oba sochaři, otec a syn, pocházeli z Vysočiny, žili v Havlíčkově Brodě. V hradeckých galeriích pravidelně vystavovali a Petr Hyliš zde v 80.letech externě vyučoval na pedagogické fakultě. Karel Hyliš získal řadu ocenění, čestných uznání a titul Zasloužilý pracovník kultury. Dnes je velmi obtížné normalizační plastiku spravedlivě ocenit. Jde o velmi rozpačité dědictví, které na veřejných prostranstvích působí většinou dost uměle a nesouvisle.

V dobových katalozích umělců se o jejich východiscích bohužel mnoho nedovíme. V krizi bylo nejen sochařství, ale i způsob psaní o něm. Z výrazů : zvláštní sdružování hmoty, morfologie tvorby, neklidný dialog a hledání, oslyšená tvorba čiší nejistota. Což přesně ukazuje v jakém vzduchoprázdnu tyto realizace vznikaly. Navíc se dočteme o odvaze experimentovat, kterou vůbec z díla ani z doby nepochopíme.

Ani název této konkrétní realizace není jistý. Totožný tvar nacházíme pod jmény Vesmírný plavec, 1985 – 1986 tepaná měď, případně i Rozvoj vědy a techniky, 1988, měděný plech. Možná se liší v detailu, vždy jde o stylizovanou ženskou figuru s rukou vztaženou vzhůru, v níž drží drátěnou krychlovou strukturu. Měla by působit jako letící. V Hradci Králové je usazena na kamenném sloupu se svislými drážkami, který jí dodává výšku, ale formálně k ní moc nesedí. Na sloupu obvykle stojí Panna Maria, přímluvkyně na nebesích. Usazením do výšky se alegoricky uctívají nejvyšší hodnoty – Nezávislost, Svoboda. Případně ti co vidí daleko jako Kryštof Kolumbus mají své místo na sloupu. V normalizačním jazyce si věda a průzkumníci vesmíru jistě také zasloužili vyvýšené místo. Jenže jak symbolicky zachytit něco tak neurčitého jako je rozvoj ? Dívka se hodí ke všemu, natahuje se do dálky, jakoby chtěla na cosi dosáhnout. Je to až příliš banální, schematické a klišé vyjádření. 

Realizace tohoto názvu se jistě dobře na nově vznikající sídliště u komisí prosazovala, navíc nebyla tvarově ani koncepčně nijak kontroverzní, nová nebo odvážná. Kromě Hradce Králové byl Rozvoj osazen také před obchodním střediskem v Třebíči. V osmdesátých letech mělo téma odůvodnění před ředitelstvím Mlékárny, dnes mezi školami můžeme plavkyni posuzovat v kategorizaci Pavla Karouse z webu Vetřelci a Volavky. Jeho dlouhodobá aktivita zabývající se normalizační plastikou má právě v této době grandiózní prezentaci v pražském Doxu. Karous z pozice současného umělce a nadšence pro 70. a 80.léta zařadil jednotlivé typy velmi vtipně jako Volavky, Mamutí kosti, Vetřelce, Trifidy a schoulené ženské postavy pochopil jako : Ztratila klíče. A právě do této kategorie by mohla postava s krystalem jako extrémní případ patřit. Možná jí právě někdo hází klíče z balkónu. Další možností, jak vstoupit do prostoru staršího sochařství je Spící město Dominika Langa na letoším Benátském bienále, kdy rekonstruoval a zaktualizoval ateliér svého otce sochaře Jiřího Langa.

Hradecké noviny Normalizační plastiku je dnes těžké ocenit