Oblíbené příspěvky

neděle 26. srpna 2012

HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012 /2

Krasamir MITOV Brána někam
Na konci července bylo na hradeckém nábřeží nainstalováno pět nových pískovcových soch, které každým rokem vznikají v lomu U svatého Josefa během Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích. Při cestě od Pražského mostu je zcela vpravo  umístěno dílo umělce z bulharského Selanovce, Krasamira Mitova. Sochař se narodil na severozápadě Bulharska v roce 1962 a po absolvování Národní umělecké akademie v Sofii se tam v devadesátých letech znovu vrátil. Je to matador sochařských sympozií, prošel jich už devět. Práce s kamenem v mnoha různých funkcích, užití a podobách je skutečně jeho každodenním chlebem. Škoda, že se na síti nedá najít jeho profil s dalšími realizacemi, možná za to může azbuka.
Geometricky pojatá brána Krasamira Mitova je velmi blízká dílu konkretistů, jejichž centrála sídlí už několik let pod názvem KK3 v Hradci Králové. Pravděpodobně se dalšího setkání se sochařovým dílem díky nim brzy dočkáme.
Mitovova Brána aspiruje na jednu z nejpromyšlenějších soch posledních sympozií. Přestože působí nenápadně, když ji obejdete, je z každé strany zcela jiná. Přitom její tvar využívá jazyk geometrie a je zdánlivě velmi jednoduchý. Brána nemá podstavec, to by také bylo nelogické, brány nepotřebují sokl. Brána je místo přechodu odněkud někam. Zvenčí dovnitř (a naopak), z jedné dimenze do druhé, může rozdělovat světy jako hranice nebo mezník. Cesta před ní končí a díky bráně vstupujeme do jiné úrovně dobrodružství. Z některé strany připomíná otazník, z jiné písmeno z abecedy (ale i azbuky), a je otázkou, kam by nás taková brána mohla pouhým překročením prahu přenést. Každopádně některé její části se zdánlivě vysouvají, jako kdyby šlo o hvězdnou bránu mezi světy, vesmíry a kulturami. Socha má tři plány a zdá se složena ze dvou tvarů jako hlavolam. Brána má v sobě něco velmi současného – přesně opracované hrany tvarů a zároveň neskutečně starobylého, už samotný materiál - kámen je věčný. Sochař  nezbrousil povrch dohladka, opracoval ho tak, aby nepůsobil hrubě, ale zároveň zůstal živý. Svou vlastní hru si na kameni mohou zahrát stíny a tak se lehce může stát, že vstoupíme do rozhraní mezi časy pouhým pozorováním.
Odkaz na článek v hradeckém Deníku Brána do jiné dimenze


















Odkaz na hradecký Deník Brána do jiné dimenze

úterý 21. srpna 2012

HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012 /1

BHUPAT RAM - DUŠE PŘÍRODY

Od konce července můžou hradečané procházet na nábřeží mezi výsledky 27. mezinárodního sochařského sympozia. Umělci pracovali v lomu u svatého Josefa asi měsíc, byli vybráni ze 130 přihlášených zájemců. Ideu si většinou přivezli už s sebou, i když definitivní rozhodnutí muselo padnout až před vybraným kamenem. Tentokrát mohli sochaři kombinovat materiál ze dvou lomů, což lze poznat i na soše mladého indického sochaře Bhupata Rama. Dolní kámen je o něco žlutší než hlavní část, která pochází z dubeneckého lomu. Z tvrdšího bílého kamene vysekal sochař do hladka tvar linghamu. Je to symbol spojený s hinduistickým bohem Šivou, ničitelem vesmíru a králem tance. Díky mužné síle Šivy tvar vypadá jako falus, ale zároveň i axis mundi = osa světa a slabika óm.
Osu světa obvykle (i pro Evropany) označují vztyčené sochařské tvary, například kříže, stromy nebo sloupy. Střed bývá vždy výjimečným místem, kde se člověk za určitých okolností může setkat s bohy, nebo také sám se sebou. Může zde dojít k poznání nebo k proměně. Čemuž mantra óm svou hlubokou vibrací napomáhá.
         Na nábřeží bohužel Duše přírody nezískala dost mystické umístění, prohlédnout si ji bez pozadí značek a reklam je téměř nemožné. Ale v hořickém přírodním sochařském parku to bude soše jistě slušet. Pro české prostředí se socha zdá příliš dekorativní, do hladkého povrchu autor jemně vykreslil tvar stromu, člověka a symbolického deště, či vláhy. Možná můžeme uvažovat i o záři božské síly Šivy. Lingham je plodící energie, která byla na světě přítomná už při stvoření mnohovesmíru. Lingham není téměř nikdy bez joni, což je symbol pro ženskou sílu a plodnost. Zde ji vidíme jako žluté podloží upravené tak, aby se u kamene nedržela voda. Velmi praktické ! Autor pracoval se symbolikou tak, aby jí bylo možno porozumět bez ohledu na rozdíly mezi kulturami.
         Bhupat Ram, Ind, kterému chutnala koprová omáčka a české pivo, se narodil 8.7.1978 ve slunečním městě Jodhpuru, což je milionové město v provincii Rajastan. Natáčel se tam závěr letního batmanovského blockbusteru Temný rytíř povstal. Sochařovu práci najdete na internetu také pod jménem Bhupat Dadi. Vystudoval umění na univerzitě v Jodhpuru, magisterský titul získal na univerzitě v Udaipuru. Není to jeho první cesta do Evropy, v roce 2010 se zúčastnil sympozia v Holandsku. Rád kombinuje materiály a téměř vždy používá tvary odvozené z přírody a říše rostlin. Jeho práce sice z indické tradice vychází, ale netváří se nijak starobyle, dají se v ní objevit prvky minimalismu i postmoderny. Nejznámější indičtí umělci současnosti, Anish Kapoor a Subodh Gupta, se neprosadili na domácí půdě, ale ve Velké Británii.
Odkaz na článek v Hradeckém Deníku





neděle 12. srpna 2012

AKROBATI - GAYEROVA KASÁRNA


Sochy v parku v Gayerových kasárnách
    Od roku 2008 zdobí roh areálu bývalých Gayerových kasáren tři rozměrné a pestře barevné figury. Jde o cvičence, jeden se prohýbá jako most, druhý právě udělal provaz a má z toho velkou radost, třetí napřahuje ruce, aby chytil míč. Autorkou hravých paňáců je sochařka Alexandra Koláčková (1964), která vystudovala výtvarnou výchovu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zprvu se svým keramickým ateliérem působila v Opavě, ale skutečnou profesionálkou schopnou monumentálních realizací se stala až díky specializované tovární dílně v Janově nad Nisou. Práce jejího ateliéru najdete na více místech v Praze, Liberci a Hradci Králové. Většinou jde o parky, mateřské školky, dětské domovy, nebo oživení sídlišť. Realizace mají vesměs charakter prolézaček pro děti, ale rohaté červené brány v holandském Amersfootu jsou součástí relaxační zóny nové rezidenční čtvrti. Vše lze snadno najít na webové prezentaci autorky www.kolackova.cz.
         Autorčiným cílem je hravými tvary a pestrou barevností udělat z leckdy neveselých a šedivých předměstských lokalit a bezduchých sídlišť příjemnější místa k životu. Tvarová řeč v pohybech i obličejích hradeckých gymnastů vychází z původního keramického školení a z poučení na sochařství 60.let. To můžeme obdivovat třeba v  pařížské čtvrti La Defense, která se svými objekty a plastikami od uměleckých autorit dvacátého století Joana Miróa, Cézara či Alexandera Caldera je nedosažitelným cílem jak pro česká města, tak pro zdejší sochaře. Nerovný povrch a barevné dlaždice u vstupu do hudební školy jsou inspirované dílem vídeňského malíře Hundertwassera a barcelonským parkem Güell  Antoni Gaudího.
         Koláčková se svého návrhu oživení hradecké lokality zhostila s profesionalitou sobě vlastní. Vyrobila a dodala nerozbitné a bezpečné keramické sochy vylité betonem a do zeleně umístila několik pohodlných laviček. Přesto mě více než tyto figury zaujaly jiné její práce s mexickými maskami, červenými bránami a želvami.
         Spolupráce se specialistou, který ví, co dělá, protože podobný problém neřeší poprvé, měla pro zadavatele, jímž byl magistrát, jistě velké výhody. Ale nevyužít tvůrčí potenciál absolventů pražské akademie, usazených v Hradci a okolí (a je jich tu několik), je velká škoda. Výběrová řízení, kde by mohli ukázat, jaký je jejich talent a co se naučili, by měla být při podobných zadáních pravidlem. Zdá se, že označení Salon republiky přebírá město Liberec, které je nejen sportovní, ale má i nejvíc sochařských realizací po roce 1990, včetně hřišť a bazénků od domácí autorky, Alexandry Koláčkové.