Krasamir MITOV Brána
někam
Na konci července bylo na hradeckém nábřeží nainstalováno pět nových pískovcových soch, které každým rokem vznikají v lomu U svatého Josefa během Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích. Při cestě od Pražského mostu je zcela vpravo umístěno dílo umělce z bulharského Selanovce, Krasamira Mitova. Sochař se narodil na severozápadě Bulharska v roce 1962 a po absolvování Národní umělecké akademie v Sofii se tam v devadesátých letech znovu vrátil. Je to matador sochařských sympozií, prošel jich už devět. Práce s kamenem v mnoha různých funkcích, užití a podobách je skutečně jeho každodenním chlebem. Škoda, že se na síti nedá najít jeho profil s dalšími realizacemi, možná za to může azbuka.
Geometricky pojatá brána Krasamira Mitova je velmi blízká dílu konkretistů, jejichž centrála sídlí už několik let pod názvem KK3 v Hradci Králové. Pravděpodobně se dalšího setkání se sochařovým dílem díky nim brzy dočkáme.
Mitovova Brána aspiruje na jednu z nejpromyšlenějších soch posledních sympozií. Přestože působí nenápadně, když ji obejdete, je z každé strany zcela jiná. Přitom její tvar využívá jazyk geometrie a je zdánlivě velmi jednoduchý. Brána nemá podstavec, to by také bylo nelogické, brány nepotřebují sokl. Brána je místo přechodu odněkud někam. Zvenčí dovnitř (a naopak), z jedné dimenze do druhé, může rozdělovat světy jako hranice nebo mezník. Cesta před ní končí a díky bráně vstupujeme do jiné úrovně dobrodružství. Z některé strany připomíná otazník, z jiné písmeno z abecedy (ale i azbuky), a je otázkou, kam by nás taková brána mohla pouhým překročením prahu přenést. Každopádně některé její části se zdánlivě vysouvají, jako kdyby šlo o hvězdnou bránu mezi světy, vesmíry a kulturami. Socha má tři plány a zdá se složena ze dvou tvarů jako hlavolam. Brána má v sobě něco velmi současného – přesně opracované hrany tvarů a zároveň neskutečně starobylého, už samotný materiál - kámen je věčný. Sochař nezbrousil povrch dohladka, opracoval ho tak, aby nepůsobil hrubě, ale zároveň zůstal živý. Svou vlastní hru si na kameni mohou zahrát stíny a tak se lehce může stát, že vstoupíme do rozhraní mezi časy pouhým pozorováním.
Odkaz na článek v hradeckém Deníku Brána do jiné dimenze
Na konci července bylo na hradeckém nábřeží nainstalováno pět nových pískovcových soch, které každým rokem vznikají v lomu U svatého Josefa během Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích. Při cestě od Pražského mostu je zcela vpravo umístěno dílo umělce z bulharského Selanovce, Krasamira Mitova. Sochař se narodil na severozápadě Bulharska v roce 1962 a po absolvování Národní umělecké akademie v Sofii se tam v devadesátých letech znovu vrátil. Je to matador sochařských sympozií, prošel jich už devět. Práce s kamenem v mnoha různých funkcích, užití a podobách je skutečně jeho každodenním chlebem. Škoda, že se na síti nedá najít jeho profil s dalšími realizacemi, možná za to může azbuka.
Geometricky pojatá brána Krasamira Mitova je velmi blízká dílu konkretistů, jejichž centrála sídlí už několik let pod názvem KK3 v Hradci Králové. Pravděpodobně se dalšího setkání se sochařovým dílem díky nim brzy dočkáme.
Mitovova Brána aspiruje na jednu z nejpromyšlenějších soch posledních sympozií. Přestože působí nenápadně, když ji obejdete, je z každé strany zcela jiná. Přitom její tvar využívá jazyk geometrie a je zdánlivě velmi jednoduchý. Brána nemá podstavec, to by také bylo nelogické, brány nepotřebují sokl. Brána je místo přechodu odněkud někam. Zvenčí dovnitř (a naopak), z jedné dimenze do druhé, může rozdělovat světy jako hranice nebo mezník. Cesta před ní končí a díky bráně vstupujeme do jiné úrovně dobrodružství. Z některé strany připomíná otazník, z jiné písmeno z abecedy (ale i azbuky), a je otázkou, kam by nás taková brána mohla pouhým překročením prahu přenést. Každopádně některé její části se zdánlivě vysouvají, jako kdyby šlo o hvězdnou bránu mezi světy, vesmíry a kulturami. Socha má tři plány a zdá se složena ze dvou tvarů jako hlavolam. Brána má v sobě něco velmi současného – přesně opracované hrany tvarů a zároveň neskutečně starobylého, už samotný materiál - kámen je věčný. Sochař nezbrousil povrch dohladka, opracoval ho tak, aby nepůsobil hrubě, ale zároveň zůstal živý. Svou vlastní hru si na kameni mohou zahrát stíny a tak se lehce může stát, že vstoupíme do rozhraní mezi časy pouhým pozorováním.
Odkaz na článek v hradeckém Deníku Brána do jiné dimenze
Odkaz na hradecký Deník Brána do jiné dimenze
Žádné komentáře:
Okomentovat