JOSEF BÍLEK - ANTONÍN ŠVEHLA

Antonín Švehla

Bronzová polopostava státníka před střední školou v Kuklenách je dílem hořického sochaře Josefa Bílka. Ten je také autorem ženy s klasy na České spořitelně a figur Práva a spravedlnosti na budově Krajského soudu. Vše zhruba ze stejné doby, poloviny třicátých let. Sochař pocházel z dvanácti dětí z kamenické rodiny z Podhorního Újezda, žil v letech 1896 – 1978. Za přispění pozdější manželky vystudoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze u Bohumila Kafky a V.H.Brunnera. Přestože v Hradci převažují spíše symbolické realizace, byl výborným portrétistou, jak by mohly doložit jeho podobizny prezidenta Masaryka, kdyby neměly tak smutný osud.

Ani osud polofigury Antonína Švehly, předsedy vlády z doby první republiky a vůdce agrární strany (později přejmenované na Republikánskou stranu československého venkova) nebyl jednoduchý. Pomník byl osazen 29.6.1936, tři roky po smrti portrétovaného. O dvanáct let později 6.12.1948 byl stržen milicionáři. Obnoven a znovu instalován byl 26.10.1991. Po té se škola krátce jmenovala Střední zemědělská škola Antonína Švehly.

Antonín Švehla (1873 – 1933) byl znám jako schopný politik a mistr kompromisu. Neměl akademické vzdělání, své znalosti získal samostudiem a vynikal v řešení praktických politických otázek. Za svůj cíl považoval službu státu a demokracii. Řekl : Politika je pravé umění, větší než sochařství. Hlína a kámen se nebrání, ale já musím brát do rukou tu křečkovitou lidskou náturu a hníst ji, modelovat ji. – A ona se vzpouzí, prská, škrábe: musím ji hladit i škrtit, abych ji mohl zformovat. – Co z ní chci udělat? Stát!

Škola, jejíž počátky se dají vystopovat až hluboko do 19.století, spojila své jméno s mužem pozemkové reformy a ústavy, který se zasloužil o vznik samostatného státu. Bílkova podobizna ho zobrazuje jako přísného, ale spravedlivého muže. Tlustá kniha se znakem symbolizuje Československo a zároveň jeho ústavu. Brýle studium a moudrost, respekt k právu. Pohled muže směřuje vzhůru, k ideálu. Pozoruhodným detailem je motýlek, nikoli kravata. Naznačuje spíše poetickou či dokonce bohémskou povahu muže, která je pod šatem úředníka tak trochu skryta, ale nepochybně stojí za jeho velkorysou lidskostí.

Článek byl publikován v Hradeckém deníku v lednu 2013

VOJTĚCH ADAMEC KRÁLOVNY

Královny v předsíni Katedrály Svatého Ducha

Procházíte-li z Velkého náměstí ulicí Karla Tomana okolo katedrály zajisté si všimnete malého zamřížovaného prostoru s dalším vstupem do svatostánku. Jde o vchod královský, kam v roce 2007 k sedmistému výročí přibyly bronzové hlavy dvou královen. Jejich autorem je sochař Vojtěch Adamec (1933 – 2011), jehož dílem je i socha papeže Jana Pavla II. na nádvoří Adalbertina. Sochař se po roce 1989 specializoval na práci náboženského charakteru, ale do katedrály vytvořil hlavy světských královen. Ve 14. století, v době gotiky, byla moc královská a církevní sice oddělená, ale díky pomazání nebyla královna jen „obyčejným“ smrtelníkem.

Identifikace je jasná, jde o královnu Elišku Rejčku, která v roce 1307 stavbu katedrály založila a Elišku Pomořanskou, čtvrtou ženu Karla IV. Obě byly nepřehlédnutelnými osobnostmi. Vydobyly a udržely si své postavení vedle králů a mocných šlechticů, ale významnými politickými hráčkami zůstaly i jako vdovy. Rejčka okolo sebe neustále vytvářela živé kulturní prostředí nabité uměním, Eliška Pomořanská zase podle legendy ohýbala kovové tyče a lámala meče.

Styl idealizovaných podobizen vychází z portrétní galerie na triforiu (na ochozu v patře) Svatého Víta, kde jsou umístěny hlavy panovníků, jejich manželek, arcibiskupů a stavitelů katedrály z let asi 1375 – 1385. Právě busta Elišky Pomořanské a krále Karla IV. byla vytvořena vlastní rukou Petra Parléře. Hradecká podobizna má tedy z čeho vycházet. Její rysy jsou shodné s dobovým portrétem vytvořeným nejvýznamnějším sochařem té doby na našem území. Hlava matky císaře Zikmunda je umístěna více vpravo, patrně podle časové linie.

Sochařský portrét Elišky Rejčky k dispozici nemáme, je zachycena jen na iluminacích v rukopisech, které s její podporou vznikly a fiktivně ve Zbraslavské kronice. Adamcova verze vlevo je zřetelně mladší, protože její léta v Hradci spadají do období, kdy jí nebylo ani dvacet. Hradecká katedrála na rozdíl od pražské nemá triforium, proto jsou korunované bysty s rouškami součástí královské předsíně. Umístění na dobové cihlové zdi mělo zřetelně připomenout tradici města jako věnného města královen, které mu dodávaly stavební rozvoj a společenskou prestiž.

Článek vyšel v lednu 2013 v Hradeckém deníku.

KAŠNY NA HRADBÁCH 4

Čtvrtá kašna

Ke třem kašnám se zvířaty patří ještě čtvrtá kašna. Ještě jsem ji neviděla v akci s vodou a tak jsem o ní ještě nepsala, protože tak jak je mě nic nenapadá.

KAŠNY NA HRADBÁCH 3

Kašna s havranem podruhé

Od října loňského roku (2011) slouží veřejnosti nově upravené prostory mezi Gočárovým schodištěm Na Kropáčce a Bonem Publicem. Nepřístupné a zpustlé městské hradby pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie a Novým Adalbertinem prošly od roku 2009 rozsáhlou rekonstrukcí, která stála 54 milionů korun. Část prostředků poskytla Evropská unie.

Vznikl tu na základě výsledků archeologického průzkumu členitý park s několika kašnami. Při jejich realizování se vycházelo z dostupných, ale neúplných poznatků o barokní podobě místa. Používaly se původní cihly nebo jim velmi podobné. Autorem nové podoby opevnění je architekt Jiří Krejčík a kaskádovité kašny realizoval malíř a restaurátor Tomáš Rafl, spolupracovník pražské společnosti Gema Art Group.

Nejníže umístěná kašna s dvěma černými ptáky je vytvořena z materiálu, který působí staře a používaně tak, aby zapadal do historického prostředí. Na okraji výklenku nad kašnou stojí dva černí ptáci. Jejich těla slouží jako mechanické hračky, přečerpávají vodu. Někdy vodu vylívají synchronizovaně, jindy každý ve svém rytmu. Tedy přesněji řečeno - když se jejich prázdná hruď naplní tekoucí vodou, pták se svou vlastní vahou překlopí a vodu vypustí z úst do nádrže. Což má trochu závádějící logiku. Nejsou to žádní veselí zpěvní ptáci, tvarem nápadně připomínají havrany ze baladického příběhu o čarodějově učni Krabatovi. Havrany, v něž se proměňují čarodějové, děsivě krákají a strašidelně sípají Krabatovo jméno, vymyslel v Liberci narozený německý spisovatel Ottfried Preussler. Tvar, hlas a hororovou kvalitu jim dodal ve stejnojmenném filmu režisér Karel Zeman.

Havran je inteligentní zvíře, ale symbolizuje zlo, osamělost, odpadlictví od víry a černou fázi alchymického procesu. Má cosi společného s věštbami a věděním, nosí špatné zprávy. Všech těchto vlastností využil E.A. Poe ve své básni Havran, která byla sedmnácti různými způsoby přeložena do češtiny a několikrát zhudebněna (mj. Lou Readem, ale zpíval o něm i Nohavica). Příběh o Krabatovi je lužická pověst z doby třicetileté války, ale havrana jako symbol životního pocitu si spojujeme spíše s romantiky a symbolisty v 19.století než s barokem. Ale možná to není havran, ale vrána nebo kavka, které si sem zaletěla z Kavčího plácku.
 

Článek vyšel poprvé v Hradeckých novinách v prosinci 2012

KAŠNY NA HRADBÁCH 2

Kašna s kočkou

V nově rekonstruované relaxační zóně mezi Gočárovým schodištěm a Bonem Publicem zhotovil na podzim 2011 tým Tomáš a Jakub Raflovi tři kašny umístěné v ose parku nad sebou. Dvě jsou oživeny havrany, tu prostřední, nejrozměrnější a nejokrouhlejší, zdobí kočka. O kočce se nikdy nedá říct, že by kašnu hlídala, ona se tu věrna své povaze spíš vyhřívá. Spojení kočky se stříkající vodou ale nedává smysl. Všichni vědí, že se tyhle elegantní dámy raději oblizují než koupou. I sochařský design těla kočky má rezervy. Kočka je elegantní dravec, není možní ji zastihnout nevábně rozpláclou a bez šarmu.

Symbolika kočky je dána jejími přirozenými vlastnostmi. Je to zvíře svobodné, nespoutané a hbité. Úsloví Dobrá kočka, která nemlsá z Hollarova grafického listu je metaforou pro poctivost a oddanost služebnictva. Předpokládá se tedy, že normální kočka mlsá a ztělesňuje svody tohoto světa. V Egyptě byla posvátná, protože udržovala nízký počet myší v obilných sýpkách. Podle kočky se poznala čarodějnice, byla považována za vtělení satana. Ale nic z toho nedává odpověď na přítomnost kočky v této barokní části hradeb.

I tato kočičí kašna má pohyblivou část a ta je velmi podivná : kroutící se klacky v pozadí. Možná rákosí ševelící ve větru ? Kočka leží na perforované desce s jedním kamenem nepravidelným a s jedním zakulaceným, vypadá trochu jako soudek. V teplých letních dnech okrouhlou část výklenku skrápí jemná vodní tříšť. A tři kovové větve se v krátkých intervalech pohybují. Pokus o pohyb je velmi zajímavý nápad, ale provedení zůstává inspiraci dost dlužno.Tato stavba nemá vlastní nadčasovou uměleckou myšlenku, jejím cílem je pouze nenarušovat okolní historické prostředí. Ale jestli je v té kašně ztracená Čapkova Kočička z knížky či Večerníčku, tak se Pejska nedočká, ti sem mají zakázaný vstup.

Článek poprvé vyšel v Hradeckém deníku v prosinci 2013

KAŠNY NA HRADBÁCH 1

Kašna s havranem a jeskyní

Už asi rok se mohou hradečané přes den procházet po upravených hradbách mezi Gočárovým schodištěm a Bonem Publicem. Čtyři nové kašny tu realizoval malíř a restaurátor Tomáš Rafl. Dvě z nich opatřil mechanickými havrany. Nejvýše položená kašna má v pozadí grottu, jeskyni, inspirovanou manýrismem a dobou Rudolfa II. Tehdy se v krásných zahradách budovaly falešné jeskyně jako místo pro setkání s odvrácenou stranou života. Bránu do podzemí či podsvětí by mohla obývat vrána, havran nebo krkavec. Černí ptáci mají podobnou symboliku, jsou spojeni s věštbami, osudovostí a chytrostí. Bývají zobrazováni na bitevních polích a v situaci neodvratné katastrofy. Údajně jsou schopni porozumět lidské řeči a dokonce jí i hovořit. Plinius zmiňuje přiškrcený hlas posla neštěstí. Naopak v Číně jsou havrani považováni za oddaná zvířata spojená se Sluncem.

Někdy se říká, že Havran se zrodil z prvotní temnoty, jiné legendy vyprávějí, že havran stvořil světlo. Významný je pro Kelty a Vikingy. Dva havrani Myšlenka a Paměť sedali na ramenou nejvyššího severského boha Odina. Každý den za úsvitu obletěli svět, aby Odin dostal k snídani všechny nejnovější informace. Ve starém Řecku pták původně patřil Athéně, ale za neúnosnou žvanivost byl nahrazen sovou.

Havran oznamuje nemoci, válku a smrt a živí se masem ze šibenice. Ale také nahrazuje a znovu skládá dohromady ztracené kousky duše. V četných pohádkách hraje havran roli prokletého člověka. Může poskytovat čarodějům svou podobu a je atributem léčitelů. Pták schopný nahlédnout do budoucnosti nemá mnoho společného s barokem. I když známe několik světců, mezi jejichž společníky a atributy havran patřil – Sv. Benedikt. Bonifác, Osvald a především Meinrad. Ten měl dva ochočené havrany, kteří pomohli najít jeho tělo a pronásledovali jeho vrahy až do Curychu. Havrani chránili tělo sv. Vincence před divou zvěří.

Rozporuplnost a spojení se záhrobím využil slavný komix a film Vrána. Zvláště tu pověst, že černý pták může odnést duši do podsvětí, ale také ji přivést zpět, aby napravila zlo. Havrani fungují jako strážci tajemství, proroci, čarodějové a poslové. Mají schopnost čerpat tajemství ze skrytých míst a světů. Jsou symbolem záhad, paměti a nitra, ale také dlouhověkosti a znovuzrození.

Článek poprvé vyšel v Hradeckém deníku v prosinci 2012

 

PAVEL DRDA - VYDRA

Pavel Drda – Vydra

Náměstíčko s Vydrou Eliškou upravili architekti B. Prokop a J. Janíček na podzim roku 1999. Vydru najdete nedaleko autobusové zastávky Adalbertinum na rohu ulic ČSA a V Kopečku. Prostor byl zamýšlen jako relaxační zóna. Hmotnou část z řezaných pískovcových desek, zídek, balustrád a žulových kostek měla doplňovat zeleň, osvětlení a altán s bronzovou fontánkou ve tvaru vydry. Vydra byla pojmenována čistě hradecky Eliška a měla dodat vyprahlému městskému prostoru trochu vodního živlu. Vodu měla vydra vypouštět jako malý vodotrysk z tlamičky po sešlápnutí pedálu na zemi.

Autorem Vydry Elišky je sochař z Valašska, Pavel Drda (1958), absolvent střední umělecké školy keramické v Bechyni a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Studoval v ateliérech zpracování keramiky a také užitého sochařství u Josefa Malejovského. Na škole získal dvě ceny za plastiku Zubra a Skateboardisty a figurálním sochařem zůstal až dosud. Používá různé materiály, velmi často keramiku, kterou kombinuje s nerezem a surovým sklem. Žije v Bystřičce na Valašsku.

Vydra Eliška je pokus o interaktivní plastiku, se kterou by si měli okolojdoucí hrát. Chcete-li se v létě osvěžit a pobavit, musíte přijít jak na to. Sama vydra v altánku nemá moc přírodní logiky, jde spíš o praktické uspořádání vzhledem k funkci zastínění prostoru... Idea horské studánky uprostřed Hradce není příliš přesvědčivá. Z dnešního pohledu je prostor na křížení obou ulic díky dvěma autobusovým zastávkám velmi frekventovaný a vzhledově neutěšený. Kultivace z roku 1999 už není moc patrná. Voda, hravost a zeleň se někam vytratily a ani vydra Eliška tu šeď nezachrání.

Článek vyšel v Hradeckém deníku na přelomu října a listopadu

O sochaři Pavlovi Drdovi píše kolegyně Olga Mehešová z Valašského muzea ve Vsetíně