JAROSLAV KOLOMAZNÍK - MILENCI

Téma Milenců patří k poměrně neobvyklým tématům na veřejných prostranstvích. Vyskytuje se také pod názvem Polibek a vždy jde o setkání dvou těl ve společném prostoru. To je pro umělce výzva – jak prolnout dvě těla tak, aby socha byla srozumitelná, ale současně aby byla vhodná do prostoru obývaného lidmi různých názorů. Téma projevované lásky se dá zpracovat něžně, odtažitě, chladně, vyzývavě, naturalisticky, pornograficky, abstrahovaně, symbolicky... Protože u tohoto tématu vždy hrozí kontroverze, dávají sochaři i donátoři přednost méně konfliktním tématům, jakým je rodina s dítětem, matka s dítětem, sportovci nebo partyzáni stojící na dlaň od sebe a samostatné figury. Ačkoli je projevená láska jako souhra protikladů tématem, které dominuje našim životům téměř v každém věku, je chápána jako příliš intimní pro náměstí, vhodná snad do parku či do interiéru.

Před Klicperovým divadlem je umístěna pískovcová skulptura Jaroslava Kolomazníka Milenci. Sochař se narodil v Hodkovicích u Mohelnice v roce 1935. Studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze i na Akademii výtvarných umění. Pobýval v ateliéru těch nejlepších, u profesorů Josefa Wagnera a Vincence Makovského. Řadu let vyučoval na kamenické škole v Hořicích. Je autorem mnoha figur na veřejných prostranstvích osazených v 70. a 80.letech. Web Vetřelci a volavky, který se specializuje na normalizační realizace, ho uvádí jako jednoho z nejfrekventovanějších sochařů. Dobové katalogy vyzdvihují Kolomazníkův smysl pro řád a kompoziční vyváženost.

Skulptura před divadlem je zajímavě tvarově řešená. Klubko údů milenců, vzájemně propletených těl, je sochařsky dobře promyšlené a zvládnuté. Je umístěné přímo na zemi, tak jak je to obvyklé u abstraktních a tvarově redukovaných land-artových realizací. Český termín pozemní sochařství se příliš neužívá, ale tady vcelku sedí. Tímto dynamickým tvarem se Kolomazník zabýval v 60.letech, padesáticentimetrový předobraz ze sliveneckého mramoru a metrová sádra jsou datovány rokem 1966, ale k osazení pískovcové verze před divadlem došlo až o třicet let později, v roce 1996. Instalace a použití sochy vnáší do jejího vyznění problém. Možná prostor můžeme vnímat jako relaxační a intimní, přesto nás tu toto téma trochu zaskočí. Důvodem je mj. usazení na kruhovém útvaru připomínajícím kanalizaci. Něco takového by si Milenci ani ve víru vášně jistě nevybrali. Podivnost si vynutila technická stránka věci, když skulptura měla být použita zároveň jako pítko. Komunikační prostor před divadlem je velmi komplikovaný pro umístění tradičních soch, které mají tendenci soustředit prostor okolo sebe a chovají se tak trochu konkurenčně. Přinejmenším zeleň je výborným pozadím pro milostný zápas Jaroslava Kolomazníka.

Viz web Vetřelci a volavky

Hradecké noviny Milostný zápas

...tenhle název bych článku sama určitě nedala...

ELIŠKA - ELIŠČINO NÁBŘEŽÍ

Sochou královny je ozdoben dům č.p.310 na Eliščině nábřeží u řeky Labe, nedaleko Pražského mostu. Dům byl postaven v roce 1898, jak dosvědčuje i nápis na fasádě. Tentokrát asi nejde o Elišku Rejčku, první hradeckou královnu, ale nejspíš o čtvrtou manželku Karla IV., Elišku Pomořanskou. Té byl podle pověsti připisován pás posázený českými granáty uchovávaný v nedalekém muzeu. A zřejmě tím je figura na fasádě opásána. Eliška Pomořanská zemřela v Hradci 14. února 1393. Pás je sice mladší než gotická královna, ale legendou je opředen velmi silnou. Převzal ji i Jaroslav Vrchlický pro svou slavnou hru Noc na Karlštejně. Na velké stříbrné sponě zdobené polodrahokamy má být závěs s vyrytými slovy : Na tom světě žádná jiná… Podle příběhu jde o vzkaz od krále, Otce vlasti Karla IV.

Dům je vystavěn v neorenesančním slohu, fasáda je zdobena sgrafity, které měly dojem renesance ještě zvýraznit, ačkoliv stylizace stromu odpovídá spíše secesi. O pravou renesanci samozřejmě jít nemůže, stavba není uvnitř původních hradeb. Navíc je dům ve sgrafitech i datován L.P.1898 a podepsán. Podepsán je vlevo stavitel Viktor Weinhengst a vpravo architekti Rudolf Němec a Bedřich Bendelmayer, jejichž společným dílem dům je. Protože nezanechali jméno sochaře, je pravděpodobné, že autorem sochy je někdo z nich. Ovšem svou váhu může mít i názor, že dílo kameníka, který podle návrhu architekta figuru vyrobil, nebylo podstatné.

Sgrafito jsou dvě vrstvy různě barevné fasády. Horní – světlejší je proryta tak, aby podklad tmavé barvy tvořil efektní linky. Dole dům zdobí znak města Hradec Králové a nahoře v koruně stromu znak Českých zemí (se lvem). Dole u kořenů doplňují sdělení heraldické znaky Moravy a Slezska (dvě orlice). Korunovaná žena stojí na podušce v hradbách města, po boku jí kráčí štíhlý pes, odznak věrnosti. Možná jde o loveckého psa, možná chrta. Pod královninou sochou ve výklenku vlaje symbolický nápis : Milujte pravdu, hradečtí, neboť pravda přemáhá. Tvůrcům se podařilo vytvořit dojem záře, která ze světlé fasády vystupuje a nejen díky české královně, která lámala meče holýma rukama, prosvětluje nábřežní frontu domů a upoutává na sebe zaslouženou pozornost.

Otázkou je, proč má královna Eliška u nohou psa. Možná je pes narážkou na královninu neobvyklou plodnost. Porodila Karlu IV. šest dětí, což je více než tři předchozí manželky dohromady. Polský chrt byl v Čechách znám už od 13.století. Jedno z českých měst, Plzeň, mělo chrtici jako doklad věrnosti katolické církvi a českému králi, ve znaku už před rokem 1433, kdy jí syn Elišky Pomořanské, Zikmund Lucemburský, přidělil ještě velblouda. Možná má pes znamenat oddanost Hradce svým královnám a jejich legendě. Pes je hlavně univerzálním symbolem štěstí, má štěstí přinášet a plnit přání. A to i v případě, že jde o úplně jinou Elišku.

Hradecké noviny Znamená pes u nohou ...