TETS OHNARI, NÁBŘEŽÍ SOCHAŘŮ

Tets Ohnari (Japonsko) - Dělat udělané 2006 Nábřeží sochařů

Letos Hradečany žádné Nábřeží sochařů nečeká, Hořické mezinárodní sochařské sympozium má finanční pauzu, ale i tak se můžeme projít mezi sochami z minulých sympozií, které zdobí Labské nábřeží. Kromě pětice z loňska nejblíže mostu se podél řeky nachází také pár starších. Například práce japonského sochaře Tetse Ohnariho z roku 2006. Tets Ohnari se narodil v Tokiu 30. 6. 1980, takže v době konání sympozia mu bylo pouhých šestadvacet let. Při setkání s hořickým pískovcem v lomu Svatého Josefa řekl: Ach, tak já mám právo vztáhnout ruku na kámen, z jakého jsou sochy na Karlově mostě! Lidé z Asie prý vnímají pískovec jako ryze evropský kámen.

Sochaři se v Evropě a speciálně v České republice velmi líbilo. Do médií dokonce řekl, že se možná na starém kontinentu usadí. Rok po sympoziu svou práci představil na výstavě v Hořickém muzeu. Na českých uměleckých školách strávil dva roky, první u Jaroslava Róny na pražské AVU a druhý na VŠUP v ateliéru Mariána Karla. V roce 2008 získal magisterský titul na Tokijské univerzitě umění. V Čechách se zúčastnil řady sympozií a výstav. Mezi jinými výstavy Jedenáct v Galerii města Pardubice letos a v roce 2010 sochařského sympozia Landek. Jedna z jeho realizací se nachází také v Uměleckém centru Egona Schieleho v Českém Krumlově. Letos v únoru měl ve Zlíně přednášku, kde k roli současného umělce řekl: Přestože je umění vznešené, umělec se musí prodat, získávat mecenáše a granty. Umění je boj o to, kdo bude lepší, než ostatní.

Když v Hořickém muzeu vystavoval díla nazvaná: Vítězství ducha nad hmotou, Vztah světla a tvaru, Záměr a náhoda, Vnitřní propojení, přesně tím popsal základní principy tvorby, které ho zajímají. Ve svých sochařských úvahách zastává názor, že sochař sám je materiál, že záleží na tom, kdo sochu vytváří. Protože tvůrce se mění zároveň s proměnou svého díla. Promýšlel také fakt, že umělec musí původní kámen zničit má-li do něj vtisknout svoji představu. Možná to pro něj znamená Dělat udělané: sochař v kameni pracuje s tím, co už stvořila příroda. Svou hořickou sochu Tets Ohnari původně nazval Měníš kámen, a kámen mění tebe. Vytvořil dva předměty, jeden jakoby pozoroval druhý. Realizace vypadá jako opevnění, trochu připomíná pevnost Hanička. Práci můžeme porovnat s celkem díla z kamene, kovu, skla a dřeva, které najdete na www.tetsohnari.com.

Článek vyšel v červenci 2013 v Hradeckém deníku 

 

AUSTRIE NA CHLUMU

Nová Austrie

Třetího července si připomíná Hradec Králové výročí bitvy na Chlumu. V roce 1866 tu pruská a rakouská armáda svedly jednu z největších bitev 19. století. Zvítězil pruský král Vilém, na bojišti zůstalo téměř 8000 mrtvých a víc jak dvacet tisíc raněných. Téměř ihned začaly vznikat pomníky a památníky. Chlumskou bitvu a Baterii mrtvých setníka Augusta van der Groebena připomíná desetimetrový sloup se sochou patronky Rakouska, Austrie.

Pomník byl slavnostně odhalen 3. října 1893. Sama Austrie je 220 centimetrů vysoká, v levé ruce drží štít s orlicí a v pozdvižené pravé třímá vavřínový věnec. Žena má na sobě kroužkované brnění a nad věncem z dubových listů korunu z pevnostních věží. Pomník z hořického pískovce navrhl profesor a ředitel hořické kamenicko-sochařské školy architekt Václav Jan Weinzettl. Pracovali na něm učitelé a žáci této školy. Práce sochařské a kamenické podle modelu prof. Arnošta Poppa z Prahy jsou dílem sochařů Antonína Šešiny a Jana Jandery z Hořic. A tak mělo svoji logiku, že když figura Austrie, vlivem klimatu poničená, potřebovala odborný zásah, provedla ho opět hořická škola. Austrie byla po zmapování díla 3D skenerem kompletně z hořického pískovce vytvořena znovu. Originál byl po galerijním restaurování uložen uvnitř památníku.

Hořická kamenická a sochařská škola využila pro práci na soše svého speciálního 3D robotizovaného pracoviště. Jde vlastně o virtuální sochařství (CAS, Computer Aided Sculpting). Přestože velkou část fyzicky náročné práce provedlo robotizované rameno, zbylo pro sochaře ještě řada dalších úkolů. Modelovala se chybějící ruka, rameno a část krku. Tzv. hrubovaná figura byla několik měsíců dotvarovávána, rovněž byl upravován povrch sochy. Toto definitivní opracování je dílem sochařky, restaurátorky a pedagožky hořické školy, Martiny Hozové.

Připomínka padlých a vůle k novému životu rakouské říše symbolizovaná ženskou alegorickou figurou Austrie je významnou součástí souboru vojenské funerální (pohřební) plastiky. A nově vytvořená socha je také důkazem, že současné sochařství je schopno dokonale profesionálního zpracování materiálu i v součinnosti s nejmodernějšími technologiemi.

Po vzoru Austrie existuje i symbolická Čechie, ta však v tomto příběhu nehraje žádnou roli. 

Článek byl publikován v červenci 2013 v Hradeckém deníku 

Použity fotografie Martiny Hozové dokumentující práci na soše

Hrubování Austrie na robotizovaném pracovišti Hořické kamenosochařské školy

Fotografie z osazování sochy

 

MADONA, ČENĚK VOSMÍK

Hobzekova vila – Orlické nábřeží č.p. 447, Čeněk Vosmík

Autorem vily na Orlickém nábřeží č.p. 447 je architekt Josef Fanta, autor Hlavního nádraží v Praze. Dům si nechal postavit v letech 1909 - 10 profesor královéhradeckého dívčího gymnázia Bohumil Hobzek. Stavbu prováděla firma Rudolfa Němce a během realizace se podstatně snížila role dekorativních detailů. Štuky měly obohatit hlavně zahradní průčelí. A tak nejvýraznějším zdobným prvkem je oválný reliéf madony s Ježíškem od Čeňka Vosmíka na štítu směrem do ulice k řece.

Čeněk Vosmík (1860 – 1944) se narodil v Humpolci, vyučil se v otcově díle kovářem a v Praze zlatníkem. Odešel do Vídně, kde spolupracoval s Antonínem Wagnerem, jedním z nejslavnějších příslušníků slavného východočeského rodu sochařů a kameníků. Vosmík také studoval na vídeňské akademii a velmi obdivoval velkou uměleckou hvězdu Rakouska, fenomenálního dekoratéra Hanse Makarta. Po návratu do Prahy převáděl do kamene Myslbekovy sochy, sousoší Záboj a Slavoj a Šárku se Ctiradem. Od krále českého sochařství se hodně naučil a v 90.letech za svou práci začal sbírat ceny sám. Nejčastějšími tématy byly náboženské náměty a dekorativní práce do architektury. V tomto oboru spolupracoval hlavně s Josefem Fantou, ať už to bylo na hlavním pražském nádraží, Mohyle míru ve Slavkově u Brna či na děkanském kostele a radnici v Klatovech.

Hradecká madona na sobě má gotizující oděv, včetně roušky zakrývající vlasy. Na svatozáři se skví dvanáct hvězd. Její pohled je smutný, melancholický, v ruce drží květiny, symbol krásy a pomíjivosti pozemského světa. Dítě Ježíš je naopak spíše barokního typu. Na klíně Marie stojí a o pozemský svět se živě zajímá. Vztahuje z reliéfu ruce a žehná okolo jdoucím. Nabízí objetí, dalo by se říct. Obě figury jsou tak typickým příkladem kontrastu mužského aktivního a ženského pasivního pojetí života. Jde o drobnou, ale půvabnou a dobře provedenou sochařskou práci. Škoda, že se díky funkcionalismu staly podobné spolupráce mezi sochaři a architekty spíše vzácností. 

Článek vyšel v Hradeckém deníku v létě 2013