SVATÝ MAREK

Okřídlený lev na Slezském předměstí

Na Slezském předměstí je téměř utajená kaple na Rožberku, v jejíž blízkosti stojí na soklu socha Svatého Marka. Vznikla prý v roce 1860 a byla sem přestěhována ze svého původního umístění u silnice do Slatiny, kde sloužila jako hraniční znamení.

Svatý Marek, autor jednoho ze čtyř kanonických evangelií, se dá rozpoznat podle lva, jež ho doprovází. Velmi často jde o lva okřídleného, tak znají světce návštěvníci italských Benátek, Markovi je totiž toto město zasvěceno.

Svatý Marek se narodil na Kypru v 1.století našeho letopočtu. Po otcově smrti se s matkou přestěhovali do Jeruzaléma. V jejich domě se scházeli Kristovi učedníci a zde se také odehrála poslední večeře. Marek doprovázel na cestách svatého Petra a ten mu vyprávěl o životě Ježíše a možná mu slova evangelia i diktoval. Markovo evangelium je krátké, živé a neformální, je velmi konkrétní, stručné a asi bylo napsáno rychle. Možná vzniklo v Římě. Je ze všech patrně nejstarší, čerpají z něj ostatní evangelisté a původně končilo prázdným hrobem. Je psáno řecky, byť s mnohými slovy převzatými z hebrejštiny a latiny. Což poukazuje na řecké vzdělání, ale i na dlouhý pobyt v Izraeli a Římě. Evangelion původně znamenalo dobrá zpráva.

Marek byl prvním patriarchou alexandrijským a zakladatelem křesťanství v Africe. Zahynul mučednickou smrtí při bohoslužbě. Jeho ostatky byly uloženy ve skalním hrobě a pak v Alexandrii, odkud je roku 828 velmi dobrodružně uloupili Benátčané. Dnes je pohřben v chrámu svatého Marka, ale Koptští křesťané věří, že v Alexandrii zůstala světcova lebka, ochraňovaná v Markově koptském pravoslavném chrámu. Existují i pověsti, že se Benátčané v 9.století spletli a namísto těla svatého Marka přivezli do Benátek ostatky Alexandra Makedonského.

Kromě Benátek a ostrova Reichenau je Marek patronem notářů, stavebních dělníků, zedníků, sklenářů, košíkářů, malířů na skle, písařů. Lidé se k němu modlí za dobré počasí a dobrou úrodu, proti blesku a krupobití, proti náhlé smrti. Doprovází ho okřídlený lev, protože své evangelium začíná kázáním sv. Jana Křtitele na poušti. Ale velmi často v rukou drží psací náčiní, knihu nebo svitek.

Na Slezském předměstí je vyobrazen klidný muž s dlouhými vlasy a pěstěným vousem. Jeho pohled je obrácen do sebe, což značí soustředění na důležitý úkol. Je oblečen do šatu, v jakém si mladšího současníka Kristova představovaly celé generace umělců a teologů od rukopisů přes gotiku až do 19.století. V rukou drží brk a knihu, symbol jeho role evangelisty. O nohy se mu otírá věrný okřídlený lev, který býval i symbolem vzkříšení.

Odkaz na Deník Svatý Marek

ZÍVR - PURKYNĚ

Na podzim roku 1942 byl v Mnichově popraven Jiří Purkyně (1898 – 1942), profesor zdejší obchodní školy. Na budově, kde vyučoval, připomíná jeho život bronzová deska s bustou od Ladislava Zívra. Dnes jde o budovu Univerzity na náměstí Svobody. V tomto objektu je pamětních desek více.

Profesor Purkyně se narodil v Lounech, studoval na lékařské a filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V Hradci Králové působil od roku 1923 jako profesor dějin a hospodářského zeměpisu. V roce 1939 se stal redaktorem tiskoviny Čin, která měla mobilizovat občany, iniciovat antifašistický odboj. Purkyně nejen informoval o nacistických akcích v tisku, dokud to šlo, ale byl i důležitým mužem odbojové ilegální organizace na Královéhradecku. Zatčen gestapem byl dvakrát, po druhé v roce 1940, vězněn byl v Hradci Králové do roku 1941, pak už následovala jen poprava.

Autor desky, Ladislav Zívr, se narodil v Nové Pace roku 1909 a zemřel ve Ždírci u Nové Paky roku 1980. Pro připomínku jmenovce slavného Jana Evangelisty zvolil bronzovou desku s realisticky viděnou bustou. Což pro sochaře nebylo příliš typické. Ne že by nedokázal pracovat v realistickém módu, Purkyňova busta dokazuje, že byl mistrem modelace. Ve volné tvorbě mu šlo o imaginativní podobizny, kdy ducha zobrazených osobností vyčteme z náznaku. Takto vytvořil portréty svých přátel a manželky Jitky. Vždy ho zajímalo to, co roste a proměňuje se, využíval inspiraci tvůrčí silou přírody.

Zívr pracoval převážně s pálenou hlínou, nezanechal po sobě mnoho bronzových realizací. Purkyňova busta je jednou z mála a rozhodně dělá autorovi čest. Svůj vždy tak osobitý přístup podřídil pietní vzpomínce nejvyšší tragické oběti. Vymodeloval profesorovo poprsí s mučednickou ratolestí, tak jako světce. Jeho tvář neidealizoval, rozpoznáme v ní inspiraci římskými portréty myslitelů a státníků, těch skeptických a pragmatických osobností, jejichž kvality se ovšem v nejtěžších chvílích vždy prokáží.

Sochař Ladislav Zívr byl v meziválečné době pravověrný komunista, který svou víru v instituce, nikoliv však v myšlenky, ztratil po roce 1948. Dobrovolně odešel do ústraní a nijak se nepodílel na „budování socialismu“, žil takřka z ničeho. Lépe se mu začalo dařit, když jeho práce začala sbírat hradecká galerie, jejímž ředitelem se stal v šedesátých letech Dr. Josef Sůva. Dnes je v Galerii moderního umění uloženo několik desítek jeho soch a kreseb, z nichž část je i vystavena. Zívr byl nepochybně obětí doby, podobně jako Purkyně. Poválečný režim mu nepřinesl sice smrt skutečnou, ale naprostou smrt uměleckou. Přesto dílo Ladislava Zívra snese srovnání se svým anglickým protějškem, sochařem Henry Moorem.

Odkaz na článek v Hradeckém Deníku Seriál o sochách

VYVŘELÝ KVĚT

Vyvřelý květ - Vladimír Preclík, Květ Polabí 1968 (1970)

Květ Polabí od Vladimíra Preclíka (1929 – 2008) byl vytvořen v roce 1968, osazen podle dobových katalogů v roce 1970. Kromě přesné datace se různé publikace rozcházejí i v otázce materiálu. Přestože použitá hmota vypadá trochu jako beton, nejde ani o beton ani o pískovec, ale o trachyt, což je magmatická hornina světlé barvy. Trachyty jsou obvykle šedé, šedobílé, nažloutlé, někdy s hnědavými šmouhami a skvrnami. Mají drsný povrch a odtud také pochází jejich název. Trachys znamená v řečtině drsný. Jsou vhodné k opracování řezáním, broušením a jsou leštitelné. Používají se k výrobě schodů, okenních parapetů, venkovních i interiérových dlažeb, obkladů a k vytváření soch. Přestože jsou jako vyvřelina mnohem tvrdší než třeba pískovec. Nejčastěji trachyt používali sochaři v šedesátých letech dvacátého století.

Květ Polabí nahradil před hotelem Alessandria kovovou konstrukci s rudými hvězdami v parčíku. Dnes ovšem pozadí realizaci vytváří nepříliš ideálně parkoviště. Takže není divu, že někteří obyvatelé Slezského předměstí považují tvar za stylizované srpy. Na konci šedesátých let, kdy Květ vznikl, pracoval Preclík na celé řadě rostlinných motivů. Většina jeho práce sleduje organický růst a staví na rozdílu mezi živou a neživou přírodou. Květiny speciálně považoval autor za protesty. V této protestní linii vytvořil např. Černou sněženku, Bodlák z Čech nebo Srpnový květ. Rostlinu od Preclíka z roku 1968 najdeme také v pardubických Polabinách.

Preclík se prosadil energickou a monumentální prací se dřevem na počátku šedesátých let. Nicméně zakázky do veřejného prostoru realizoval v trvalejších materiálech – v kameni a později v kovu. Hradecký květ je geometricky stylizovaný až minimalistický. Všechny segmenty se soustřeďují k centrálnímu motivu. Mnoho lidí ani nenapadne, že jde o Preclíkovo dílo, protože není barevné a nepůsobí hravě. Preclík byl žákem Josefa Wagnera a jeho krédem bylo vytvářet sochy na doteku závislé, jak to sám formuloval. Což se mu díky precizní až chladné modelaci v hradecké květině až tak nepovedlo. Pokud tedy nepočítáme dotyky sprejerů. Možná mělo jít spíš o bytelnou prolézačku a strom her pro děcka. Přesto si tato starší realizace našla své místo a laskavější odezvu než jeho poslední osazená práce – kontroverzní Pomník druhému odboji na pražském Klárově, ve kterém autor recykloval svůj návrh z devadesátých let pro Plzeň.
Hradecký Deník Kvet