HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012/3

Zuzana Kačerová : Minaret

Zuzana Kačerová - Minaret

            Uprostřed kruhu nedaleko nábřeží stojí výškový útvar nazvaný Minaret, či původně Arabeska od mladé pražské sochařky Zuzany Kačerové (1982). Jde o sochu z letošního Hořického sympozia. Autorka tajuplného Minaretu pochází ze sochařské rodiny, její otec Jan Kačer vystavoval před několika lety v Galerii moderního umění a objekt Fragmenty, který vytvořil v roce 1993 během 8. ročníku Hořického sympozia je, instalován na na vrchu Gothard. Minaret jeho dcery Zuzany po krátkém pobytu v Hradci najde své místo na severovýchodě Hořic v sochařském parku 2. I tak je ale patrné, že jablko nepadlo daleko od stromu. Oba sochaři obdivují staré a vyspělé kultury a vyjadřují se úsporným až minimalizovaným jazykem.

           Zuzana Kačerová ovšem spíše než starověké Řecko svůj zájem směřuje k Orientu, po kterém cestuje v rámci svého zaměstnání jako hledač filmových lokací a specializovaný průvodce. Vystudovala kamenosochařskou školu v Hořicích a po té pražskou akademii u minimalistického sochaře Jindřicha Zeihammla a u figurálního sochaře Jana Hendrycha. Účastnila se řady sympozií doma i v zahraničí, realizovala Památník politickým vězňům v Písku. Ve své minulé práci vycházela z tvarů zbraní a motorů z různých dob, použila pískovec, opuku, žulu i serpentin, spojovala žulu s železem a nechala ji obrůst mechem.                        
Minaret vytvořila bez modelu, ale na základě kreseb jako vznosný tvar, který vypadá jako věž, sloup, obětní stéla a zároveň jako vysoká postava pohybující se v burce (nebo hidžábu, nikábu či čádoru). Jediný minaret v českých zemích stojí v zámeckém areálu v Lednici a pochází z roku 1802. Je velmi podobně jako Minaret Kačerové na špici zakulacený a výškově rozčleněn ochozy na tři části. Minaret je důležitá stavba, z níž znějí v pravidelných intervalech modlitby. Odtud se muslimové svolávají. Tvar se zvedá vysoko ke slunci a existuje přesně na rozhraní mezí tím, co se zdá být skladbou prostorových těles (krychlí a kvádrů) a tvarem, který může vyjadřovat lidskou postavu, vlnící se v ornamentálním rytmu arabesky. Sochařka se inspirovala v islámské architektuře a o její práci můžeme mluvit v rámci postkolonialismu a orientalismu. Zatímco orientalismus je způsob, jak si západní kultury vytvářejí představu o Dálném a Středním východě, postkoloniální období je právě to, ve kterém žijeme. Během posledních let se bývalé kolonie zrovnoprávňují, ale přesto některé staré stereotypy přetrvávají. Pro postkoloniální dobu jsou charakteristické změny, míšení identit, jazyků, vlivů, zvraty mezi závislostí a nezávislostí. Tématem sochy tak může být rozdíl mezi tím, jak si Orient představujeme a tím, jaký opravdu je.
Odkaz na článek v Deníku

          

HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012 /2

Krasamir MITOV Brána někam
Na konci července bylo na hradeckém nábřeží nainstalováno pět nových pískovcových soch, které každým rokem vznikají v lomu U svatého Josefa během Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích. Při cestě od Pražského mostu je zcela vpravo  umístěno dílo umělce z bulharského Selanovce, Krasamira Mitova. Sochař se narodil na severozápadě Bulharska v roce 1962 a po absolvování Národní umělecké akademie v Sofii se tam v devadesátých letech znovu vrátil. Je to matador sochařských sympozií, prošel jich už devět. Práce s kamenem v mnoha různých funkcích, užití a podobách je skutečně jeho každodenním chlebem. Škoda, že se na síti nedá najít jeho profil s dalšími realizacemi, možná za to může azbuka.
Geometricky pojatá brána Krasamira Mitova je velmi blízká dílu konkretistů, jejichž centrála sídlí už několik let pod názvem KK3 v Hradci Králové. Pravděpodobně se dalšího setkání se sochařovým dílem díky nim brzy dočkáme.
Mitovova Brána aspiruje na jednu z nejpromyšlenějších soch posledních sympozií. Přestože působí nenápadně, když ji obejdete, je z každé strany zcela jiná. Přitom její tvar využívá jazyk geometrie a je zdánlivě velmi jednoduchý. Brána nemá podstavec, to by také bylo nelogické, brány nepotřebují sokl. Brána je místo přechodu odněkud někam. Zvenčí dovnitř (a naopak), z jedné dimenze do druhé, může rozdělovat světy jako hranice nebo mezník. Cesta před ní končí a díky bráně vstupujeme do jiné úrovně dobrodružství. Z některé strany připomíná otazník, z jiné písmeno z abecedy (ale i azbuky), a je otázkou, kam by nás taková brána mohla pouhým překročením prahu přenést. Každopádně některé její části se zdánlivě vysouvají, jako kdyby šlo o hvězdnou bránu mezi světy, vesmíry a kulturami. Socha má tři plány a zdá se složena ze dvou tvarů jako hlavolam. Brána má v sobě něco velmi současného – přesně opracované hrany tvarů a zároveň neskutečně starobylého, už samotný materiál - kámen je věčný. Sochař  nezbrousil povrch dohladka, opracoval ho tak, aby nepůsobil hrubě, ale zároveň zůstal živý. Svou vlastní hru si na kameni mohou zahrát stíny a tak se lehce může stát, že vstoupíme do rozhraní mezi časy pouhým pozorováním.
Odkaz na článek v hradeckém Deníku Brána do jiné dimenze

Odkaz na hradecký Deník Brána do jiné dimenze

HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012 /1

BHUPAT RAM - DUŠE PŘÍRODY

Od konce července můžou hradečané procházet na nábřeží mezi výsledky 27. mezinárodního sochařského sympozia. Umělci pracovali v lomu u svatého Josefa asi měsíc, byli vybráni ze 130 přihlášených zájemců. Ideu si většinou přivezli už s sebou, i když definitivní rozhodnutí muselo padnout až před vybraným kamenem. Tentokrát mohli sochaři kombinovat materiál ze dvou lomů, což lze poznat i na soše mladého indického sochaře Bhupata Rama. Dolní kámen je o něco žlutší než hlavní část, která pochází z dubeneckého lomu. Z tvrdšího bílého kamene vysekal sochař do hladka tvar linghamu. Je to symbol spojený s hinduistickým bohem Šivou, ničitelem vesmíru a králem tance. Díky mužné síle Šivy tvar vypadá jako falus, ale zároveň i axis mundi = osa světa a slabika óm.

Osu světa obvykle (i pro Evropany) označují vztyčené sochařské tvary, například kříže, stromy nebo sloupy. Střed bývá vždy výjimečným místem, kde se člověk za určitých okolností může setkat s bohy, nebo také sám se sebou. Může zde dojít k poznání nebo k proměně. Čemuž mantra óm svou hlubokou vibrací napomáhá.

         Na nábřeží bohužel Duše přírody nezískala dost mystické umístění, prohlédnout si ji bez pozadí značek a reklam je téměř nemožné. Ale v hořickém přírodním sochařském parku to bude soše jistě slušet. Pro české prostředí se socha zdá příliš dekorativní, do hladkého povrchu autor jemně vykreslil tvar stromu, člověka a symbolického deště, či vláhy. Možná můžeme uvažovat i o záři božské síly Šivy. Lingham je plodící energie, která byla na světě přítomná už při stvoření mnohovesmíru. Lingham není téměř nikdy bez joni, což je symbol pro ženskou sílu a plodnost. Zde ji vidíme jako žluté podloží upravené tak, aby se u kamene nedržela voda. Velmi praktické ! Autor pracoval se symbolikou tak, aby jí bylo možno porozumět bez ohledu na rozdíly mezi kulturami.

         Bhupat Ram, Ind, kterému chutnala koprová omáčka a české pivo, se narodil 8.7.1978 ve slunečním městě Jodhpuru, což je milionové město v provincii Rajastan. Natáčel se tam závěr letního batmanovského blockbusteru Temný rytíř povstal. Sochařovu práci najdete na internetu také pod jménem Bhupat Dadi. Vystudoval umění na univerzitě v Jodhpuru, magisterský titul získal na univerzitě v Udaipuru. Není to jeho první cesta do Evropy, v roce 2010 se zúčastnil sympozia v Holandsku. Rád kombinuje materiály a téměř vždy používá tvary odvozené z přírody a říše rostlin. Jeho práce sice z indické tradice vychází, ale netváří se nijak starobyle, dají se v ní objevit prvky minimalismu i postmoderny. Nejznámější indičtí umělci současnosti, Anish Kapoor a Subodh Gupta, se neprosadili na domácí půdě, ale ve Velké Británii.
Odkaz na článek v Hradeckém Deníku

AKROBATI - GAYEROVA KASÁRNA

Sochy v parku v Gayerových kasárnách

    Od roku 2008 zdobí roh areálu bývalých Gayerových kasáren tři rozměrné a pestře barevné figury. Jde o cvičence, jeden se prohýbá jako most, druhý právě udělal provaz a má z toho velkou radost, třetí napřahuje ruce, aby chytil míč. Autorkou hravých paňáců je sochařka Alexandra Koláčková (1964), která vystudovala výtvarnou výchovu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zprvu se svým keramickým ateliérem působila v Opavě, ale skutečnou profesionálkou schopnou monumentálních realizací se stala až díky specializované tovární dílně v Janově nad Nisou. Práce jejího ateliéru najdete na více místech v Praze, Liberci a Hradci Králové. Většinou jde o parky, mateřské školky, dětské domovy, nebo oživení sídlišť. Realizace mají vesměs charakter prolézaček pro děti, ale rohaté červené brány v holandském Amersfootu jsou součástí relaxační zóny nové rezidenční čtvrti. Vše lze snadno najít na webové prezentaci autorky www.kolackova.cz.

         Autorčiným cílem je hravými tvary a pestrou barevností udělat z leckdy neveselých a šedivých předměstských lokalit a bezduchých sídlišť příjemnější místa k životu. Tvarová řeč v pohybech i obličejích hradeckých gymnastů vychází z původního keramického školení a z poučení na sochařství 60.let. To můžeme obdivovat třeba v  pařížské čtvrti La Defense, která se svými objekty a plastikami od uměleckých autorit dvacátého století Joana Miróa, Cézara či Alexandera Caldera je nedosažitelným cílem jak pro česká města, tak pro zdejší sochaře. Nerovný povrch a barevné dlaždice u vstupu do hudební školy jsou inspirované dílem vídeňského malíře Hundertwassera a barcelonským parkem Güell  Antoni Gaudího.

         Koláčková se svého návrhu oživení hradecké lokality zhostila s profesionalitou sobě vlastní. Vyrobila a dodala nerozbitné a bezpečné keramické sochy vylité betonem a do zeleně umístila několik pohodlných laviček. Přesto mě více než tyto figury zaujaly jiné její práce s mexickými maskami, červenými bránami a želvami.

         Spolupráce se specialistou, který ví, co dělá, protože podobný problém neřeší poprvé, měla pro zadavatele, jímž byl magistrát, jistě velké výhody. Ale nevyužít tvůrčí potenciál absolventů pražské akademie, usazených v Hradci a okolí (a je jich tu několik), je velká škoda. Výběrová řízení, kde by mohli ukázat, jaký je jejich talent a co se naučili, by měla být při podobných zadáních pravidlem. Zdá se, že označení Salon republiky přebírá město Liberec, které je nejen sportovní, ale má i nejvíc sochařských realizací po roce 1990, včetně hřišť a bazénků od domácí autorky, Alexandry Koláčkové.

V Deníku mi to torchu zkrátili http://hradecky.denik.cz/zpravy_region/barevne-sochy-rozzari-sedive-kouty-mesta-20120807.html