ZÍVR - PURKYNĚ

Na podzim roku 1942 byl v Mnichově popraven Jiří Purkyně (1898 – 1942), profesor zdejší obchodní školy. Na budově, kde vyučoval, připomíná jeho život bronzová deska s bustou od Ladislava Zívra. Dnes jde o budovu Univerzity na náměstí Svobody. V tomto objektu je pamětních desek více.

Profesor Purkyně se narodil v Lounech, studoval na lékařské a filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V Hradci Králové působil od roku 1923 jako profesor dějin a hospodářského zeměpisu. V roce 1939 se stal redaktorem tiskoviny Čin, která měla mobilizovat občany, iniciovat antifašistický odboj. Purkyně nejen informoval o nacistických akcích v tisku, dokud to šlo, ale byl i důležitým mužem odbojové ilegální organizace na Královéhradecku. Zatčen gestapem byl dvakrát, po druhé v roce 1940, vězněn byl v Hradci Králové do roku 1941, pak už následovala jen poprava.

Autor desky, Ladislav Zívr, se narodil v Nové Pace roku 1909 a zemřel ve Ždírci u Nové Paky roku 1980. Pro připomínku jmenovce slavného Jana Evangelisty zvolil bronzovou desku s realisticky viděnou bustou. Což pro sochaře nebylo příliš typické. Ne že by nedokázal pracovat v realistickém módu, Purkyňova busta dokazuje, že byl mistrem modelace. Ve volné tvorbě mu šlo o imaginativní podobizny, kdy ducha zobrazených osobností vyčteme z náznaku. Takto vytvořil portréty svých přátel a manželky Jitky. Vždy ho zajímalo to, co roste a proměňuje se, využíval inspiraci tvůrčí silou přírody.

Zívr pracoval převážně s pálenou hlínou, nezanechal po sobě mnoho bronzových realizací. Purkyňova busta je jednou z mála a rozhodně dělá autorovi čest. Svůj vždy tak osobitý přístup podřídil pietní vzpomínce nejvyšší tragické oběti. Vymodeloval profesorovo poprsí s mučednickou ratolestí, tak jako světce. Jeho tvář neidealizoval, rozpoznáme v ní inspiraci římskými portréty myslitelů a státníků, těch skeptických a pragmatických osobností, jejichž kvality se ovšem v nejtěžších chvílích vždy prokáží.

Sochař Ladislav Zívr byl v meziválečné době pravověrný komunista, který svou víru v instituce, nikoliv však v myšlenky, ztratil po roce 1948. Dobrovolně odešel do ústraní a nijak se nepodílel na „budování socialismu“, žil takřka z ničeho. Lépe se mu začalo dařit, když jeho práce začala sbírat hradecká galerie, jejímž ředitelem se stal v šedesátých letech Dr. Josef Sůva. Dnes je v Galerii moderního umění uloženo několik desítek jeho soch a kreseb, z nichž část je i vystavena. Zívr byl nepochybně obětí doby, podobně jako Purkyně. Poválečný režim mu nepřinesl sice smrt skutečnou, ale naprostou smrt uměleckou. Přesto dílo Ladislava Zívra snese srovnání se svým anglickým protějškem, sochařem Henry Moorem.

Odkaz na článek v Hradeckém Deníku Seriál o sochách

VYVŘELÝ KVĚT

Vyvřelý květ - Vladimír Preclík, Květ Polabí 1968 (1970)

Květ Polabí od Vladimíra Preclíka (1929 – 2008) byl vytvořen v roce 1968, osazen podle dobových katalogů v roce 1970. Kromě přesné datace se různé publikace rozcházejí i v otázce materiálu. Přestože použitá hmota vypadá trochu jako beton, nejde ani o beton ani o pískovec, ale o trachyt, což je magmatická hornina světlé barvy. Trachyty jsou obvykle šedé, šedobílé, nažloutlé, někdy s hnědavými šmouhami a skvrnami. Mají drsný povrch a odtud také pochází jejich název. Trachys znamená v řečtině drsný. Jsou vhodné k opracování řezáním, broušením a jsou leštitelné. Používají se k výrobě schodů, okenních parapetů, venkovních i interiérových dlažeb, obkladů a k vytváření soch. Přestože jsou jako vyvřelina mnohem tvrdší než třeba pískovec. Nejčastěji trachyt používali sochaři v šedesátých letech dvacátého století.

Květ Polabí nahradil před hotelem Alessandria kovovou konstrukci s rudými hvězdami v parčíku. Dnes ovšem pozadí realizaci vytváří nepříliš ideálně parkoviště. Takže není divu, že někteří obyvatelé Slezského předměstí považují tvar za stylizované srpy. Na konci šedesátých let, kdy Květ vznikl, pracoval Preclík na celé řadě rostlinných motivů. Většina jeho práce sleduje organický růst a staví na rozdílu mezi živou a neživou přírodou. Květiny speciálně považoval autor za protesty. V této protestní linii vytvořil např. Černou sněženku, Bodlák z Čech nebo Srpnový květ. Rostlinu od Preclíka z roku 1968 najdeme také v pardubických Polabinách.

Preclík se prosadil energickou a monumentální prací se dřevem na počátku šedesátých let. Nicméně zakázky do veřejného prostoru realizoval v trvalejších materiálech – v kameni a později v kovu. Hradecký květ je geometricky stylizovaný až minimalistický. Všechny segmenty se soustřeďují k centrálnímu motivu. Mnoho lidí ani nenapadne, že jde o Preclíkovo dílo, protože není barevné a nepůsobí hravě. Preclík byl žákem Josefa Wagnera a jeho krédem bylo vytvářet sochy na doteku závislé, jak to sám formuloval. Což se mu díky precizní až chladné modelaci v hradecké květině až tak nepovedlo. Pokud tedy nepočítáme dotyky sprejerů. Možná mělo jít spíš o bytelnou prolézačku a strom her pro děcka. Přesto si tato starší realizace našla své místo a laskavější odezvu než jeho poslední osazená práce – kontroverzní Pomník druhému odboji na pražském Klárově, ve kterém autor recykloval svůj návrh z devadesátých let pro Plzeň.
Hradecký Deník Kvet

VOJTĚCH ADAMEC - JAN PAVEL II.

Socha slovanského papeže, jedné z nejcharismatičtějších a nejvlivnějších osobností porevoluční doby, je od roku 2003 umístěna v hradeckém Adalbertinu. Připomíná návštěvu Jana Pavla II. v Hradci Králové v roce 1997. Tedy v době, kdy byl původně polský duchovní Karol Wojtyla, narozený roku 1920, už ve skutečně požehnaném kmetském věku. To je také jediná ideová výtka k této plastice, nepřipomíná papeže v plné síle, ale zdůrazňuje křehkost jeho fyzické (a psychické) schránky, pomíjivost a dočasnost jakkoli významné role v tomto světě. 

 Bronzová socha je umístěna uprostřed čtvercového nádvoří. Květiny, zeleň a žlutobílé fasády jezuitské koleje jí vytvářejí ideální prostředí, v letních měsících obohacené ještě o stolky a slunečníky kavárny. Figura je zahalena v rouchu stylizovaném do komplexního bloku, z něhož se oddělují žehnající ruce, hlava s mitrou a berla. Stylizace figury je nápaditá, snad jen gesto rukou podporuje spolu s posazením hlavy náznak stařeckosti, kterou si s touto osobností nespojujeme. Raději bychom viděli oblíbeného papeže sršícího moudrou energií, s níž psal básně, divadelní hry a filozofické studie, a vyzařujícího rozvážný klid, se kterým přistupoval k diplomatickým jednáním. V jeho tváři se v naší paměti i na mnoha fotografiích zračí tolerance a vstřícnost ke všem lidem, rasám a národům světa.
 Papež Jan Pavel II. býval aktivní sportovec, rád a hodně cestoval, navštívil více zemí než většina jeho předchůdců dohromady. Zasloužil se o zlepšení vztahů katolické církve s judaismem a východními a anglikánskými církvemi. Omluvil se za mnohá příkoří, která v minulosti dominující katolická církev učinila, či k nim mlčela. Jan Pavel II. vyslal vstřícné gesto omluvy původním národům Ameriky a třetího světa, jejichž kulturu misionářská činnost velmi výrazně poškodila.
 Omluvil se za pronásledování vědce Galilea, za účast církve na obchodu s otroky. V Čechách prosil o odpuštění za úlohu, kterou církev sehrála v náboženské válce proti reformaci. Omluvil se také za historické znevažování žen, za mlčení během holocaustu, za popravu Jana Husa a čtvrtou křižáckou výpravu, za opovrhování jinými kulturami a náboženskými tradicemi.
 Jakkoliv je Adamcova socha poctivá a upřímná, zůstává svému předobrazu dlužna. Zobrazuje již nemohoucí stáří muže, který odpustil svým atentátníkům, navštívil islámskou mešitu a židovskou synagogu a přátelil se s dalajlámou. Sedící figura je pouze matnou připomínkou osobnosti, která odsoudila všechny projevy násilí a fanatismu, konané ve jménu náboženství a politiky.

Hradecké noviny Socha papeže