HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012/3

Zuzana Kačerová : Minaret

Zuzana Kačerová - Minaret

            Uprostřed kruhu nedaleko nábřeží stojí výškový útvar nazvaný Minaret, či původně Arabeska od mladé pražské sochařky Zuzany Kačerové (1982). Jde o sochu z letošního Hořického sympozia. Autorka tajuplného Minaretu pochází ze sochařské rodiny, její otec Jan Kačer vystavoval před několika lety v Galerii moderního umění a objekt Fragmenty, který vytvořil v roce 1993 během 8. ročníku Hořického sympozia je, instalován na na vrchu Gothard. Minaret jeho dcery Zuzany po krátkém pobytu v Hradci najde své místo na severovýchodě Hořic v sochařském parku 2. I tak je ale patrné, že jablko nepadlo daleko od stromu. Oba sochaři obdivují staré a vyspělé kultury a vyjadřují se úsporným až minimalizovaným jazykem.

           Zuzana Kačerová ovšem spíše než starověké Řecko svůj zájem směřuje k Orientu, po kterém cestuje v rámci svého zaměstnání jako hledač filmových lokací a specializovaný průvodce. Vystudovala kamenosochařskou školu v Hořicích a po té pražskou akademii u minimalistického sochaře Jindřicha Zeihammla a u figurálního sochaře Jana Hendrycha. Účastnila se řady sympozií doma i v zahraničí, realizovala Památník politickým vězňům v Písku. Ve své minulé práci vycházela z tvarů zbraní a motorů z různých dob, použila pískovec, opuku, žulu i serpentin, spojovala žulu s železem a nechala ji obrůst mechem.                        
Minaret vytvořila bez modelu, ale na základě kreseb jako vznosný tvar, který vypadá jako věž, sloup, obětní stéla a zároveň jako vysoká postava pohybující se v burce (nebo hidžábu, nikábu či čádoru). Jediný minaret v českých zemích stojí v zámeckém areálu v Lednici a pochází z roku 1802. Je velmi podobně jako Minaret Kačerové na špici zakulacený a výškově rozčleněn ochozy na tři části. Minaret je důležitá stavba, z níž znějí v pravidelných intervalech modlitby. Odtud se muslimové svolávají. Tvar se zvedá vysoko ke slunci a existuje přesně na rozhraní mezí tím, co se zdá být skladbou prostorových těles (krychlí a kvádrů) a tvarem, který může vyjadřovat lidskou postavu, vlnící se v ornamentálním rytmu arabesky. Sochařka se inspirovala v islámské architektuře a o její práci můžeme mluvit v rámci postkolonialismu a orientalismu. Zatímco orientalismus je způsob, jak si západní kultury vytvářejí představu o Dálném a Středním východě, postkoloniální období je právě to, ve kterém žijeme. Během posledních let se bývalé kolonie zrovnoprávňují, ale přesto některé staré stereotypy přetrvávají. Pro postkoloniální dobu jsou charakteristické změny, míšení identit, jazyků, vlivů, zvraty mezi závislostí a nezávislostí. Tématem sochy tak může být rozdíl mezi tím, jak si Orient představujeme a tím, jaký opravdu je.
Odkaz na článek v Deníku

          

HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012 /2

Krasamir MITOV Brána někam
Na konci července bylo na hradeckém nábřeží nainstalováno pět nových pískovcových soch, které každým rokem vznikají v lomu U svatého Josefa během Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích. Při cestě od Pražského mostu je zcela vpravo  umístěno dílo umělce z bulharského Selanovce, Krasamira Mitova. Sochař se narodil na severozápadě Bulharska v roce 1962 a po absolvování Národní umělecké akademie v Sofii se tam v devadesátých letech znovu vrátil. Je to matador sochařských sympozií, prošel jich už devět. Práce s kamenem v mnoha různých funkcích, užití a podobách je skutečně jeho každodenním chlebem. Škoda, že se na síti nedá najít jeho profil s dalšími realizacemi, možná za to může azbuka.
Geometricky pojatá brána Krasamira Mitova je velmi blízká dílu konkretistů, jejichž centrála sídlí už několik let pod názvem KK3 v Hradci Králové. Pravděpodobně se dalšího setkání se sochařovým dílem díky nim brzy dočkáme.
Mitovova Brána aspiruje na jednu z nejpromyšlenějších soch posledních sympozií. Přestože působí nenápadně, když ji obejdete, je z každé strany zcela jiná. Přitom její tvar využívá jazyk geometrie a je zdánlivě velmi jednoduchý. Brána nemá podstavec, to by také bylo nelogické, brány nepotřebují sokl. Brána je místo přechodu odněkud někam. Zvenčí dovnitř (a naopak), z jedné dimenze do druhé, může rozdělovat světy jako hranice nebo mezník. Cesta před ní končí a díky bráně vstupujeme do jiné úrovně dobrodružství. Z některé strany připomíná otazník, z jiné písmeno z abecedy (ale i azbuky), a je otázkou, kam by nás taková brána mohla pouhým překročením prahu přenést. Každopádně některé její části se zdánlivě vysouvají, jako kdyby šlo o hvězdnou bránu mezi světy, vesmíry a kulturami. Socha má tři plány a zdá se složena ze dvou tvarů jako hlavolam. Brána má v sobě něco velmi současného – přesně opracované hrany tvarů a zároveň neskutečně starobylého, už samotný materiál - kámen je věčný. Sochař  nezbrousil povrch dohladka, opracoval ho tak, aby nepůsobil hrubě, ale zároveň zůstal živý. Svou vlastní hru si na kameni mohou zahrát stíny a tak se lehce může stát, že vstoupíme do rozhraní mezi časy pouhým pozorováním.
Odkaz na článek v hradeckém Deníku Brána do jiné dimenze

Odkaz na hradecký Deník Brána do jiné dimenze

HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012 /1

BHUPAT RAM - DUŠE PŘÍRODY

Od konce července můžou hradečané procházet na nábřeží mezi výsledky 27. mezinárodního sochařského sympozia. Umělci pracovali v lomu u svatého Josefa asi měsíc, byli vybráni ze 130 přihlášených zájemců. Ideu si většinou přivezli už s sebou, i když definitivní rozhodnutí muselo padnout až před vybraným kamenem. Tentokrát mohli sochaři kombinovat materiál ze dvou lomů, což lze poznat i na soše mladého indického sochaře Bhupata Rama. Dolní kámen je o něco žlutší než hlavní část, která pochází z dubeneckého lomu. Z tvrdšího bílého kamene vysekal sochař do hladka tvar linghamu. Je to symbol spojený s hinduistickým bohem Šivou, ničitelem vesmíru a králem tance. Díky mužné síle Šivy tvar vypadá jako falus, ale zároveň i axis mundi = osa světa a slabika óm.

Osu světa obvykle (i pro Evropany) označují vztyčené sochařské tvary, například kříže, stromy nebo sloupy. Střed bývá vždy výjimečným místem, kde se člověk za určitých okolností může setkat s bohy, nebo také sám se sebou. Může zde dojít k poznání nebo k proměně. Čemuž mantra óm svou hlubokou vibrací napomáhá.

         Na nábřeží bohužel Duše přírody nezískala dost mystické umístění, prohlédnout si ji bez pozadí značek a reklam je téměř nemožné. Ale v hořickém přírodním sochařském parku to bude soše jistě slušet. Pro české prostředí se socha zdá příliš dekorativní, do hladkého povrchu autor jemně vykreslil tvar stromu, člověka a symbolického deště, či vláhy. Možná můžeme uvažovat i o záři božské síly Šivy. Lingham je plodící energie, která byla na světě přítomná už při stvoření mnohovesmíru. Lingham není téměř nikdy bez joni, což je symbol pro ženskou sílu a plodnost. Zde ji vidíme jako žluté podloží upravené tak, aby se u kamene nedržela voda. Velmi praktické ! Autor pracoval se symbolikou tak, aby jí bylo možno porozumět bez ohledu na rozdíly mezi kulturami.

         Bhupat Ram, Ind, kterému chutnala koprová omáčka a české pivo, se narodil 8.7.1978 ve slunečním městě Jodhpuru, což je milionové město v provincii Rajastan. Natáčel se tam závěr letního batmanovského blockbusteru Temný rytíř povstal. Sochařovu práci najdete na internetu také pod jménem Bhupat Dadi. Vystudoval umění na univerzitě v Jodhpuru, magisterský titul získal na univerzitě v Udaipuru. Není to jeho první cesta do Evropy, v roce 2010 se zúčastnil sympozia v Holandsku. Rád kombinuje materiály a téměř vždy používá tvary odvozené z přírody a říše rostlin. Jeho práce sice z indické tradice vychází, ale netváří se nijak starobyle, dají se v ní objevit prvky minimalismu i postmoderny. Nejznámější indičtí umělci současnosti, Anish Kapoor a Subodh Gupta, se neprosadili na domácí půdě, ale ve Velké Británii.
Odkaz na článek v Hradeckém Deníku

AKROBATI - GAYEROVA KASÁRNA

Sochy v parku v Gayerových kasárnách

    Od roku 2008 zdobí roh areálu bývalých Gayerových kasáren tři rozměrné a pestře barevné figury. Jde o cvičence, jeden se prohýbá jako most, druhý právě udělal provaz a má z toho velkou radost, třetí napřahuje ruce, aby chytil míč. Autorkou hravých paňáců je sochařka Alexandra Koláčková (1964), která vystudovala výtvarnou výchovu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zprvu se svým keramickým ateliérem působila v Opavě, ale skutečnou profesionálkou schopnou monumentálních realizací se stala až díky specializované tovární dílně v Janově nad Nisou. Práce jejího ateliéru najdete na více místech v Praze, Liberci a Hradci Králové. Většinou jde o parky, mateřské školky, dětské domovy, nebo oživení sídlišť. Realizace mají vesměs charakter prolézaček pro děti, ale rohaté červené brány v holandském Amersfootu jsou součástí relaxační zóny nové rezidenční čtvrti. Vše lze snadno najít na webové prezentaci autorky www.kolackova.cz.

         Autorčiným cílem je hravými tvary a pestrou barevností udělat z leckdy neveselých a šedivých předměstských lokalit a bezduchých sídlišť příjemnější místa k životu. Tvarová řeč v pohybech i obličejích hradeckých gymnastů vychází z původního keramického školení a z poučení na sochařství 60.let. To můžeme obdivovat třeba v  pařížské čtvrti La Defense, která se svými objekty a plastikami od uměleckých autorit dvacátého století Joana Miróa, Cézara či Alexandera Caldera je nedosažitelným cílem jak pro česká města, tak pro zdejší sochaře. Nerovný povrch a barevné dlaždice u vstupu do hudební školy jsou inspirované dílem vídeňského malíře Hundertwassera a barcelonským parkem Güell  Antoni Gaudího.

         Koláčková se svého návrhu oživení hradecké lokality zhostila s profesionalitou sobě vlastní. Vyrobila a dodala nerozbitné a bezpečné keramické sochy vylité betonem a do zeleně umístila několik pohodlných laviček. Přesto mě více než tyto figury zaujaly jiné její práce s mexickými maskami, červenými bránami a želvami.

         Spolupráce se specialistou, který ví, co dělá, protože podobný problém neřeší poprvé, měla pro zadavatele, jímž byl magistrát, jistě velké výhody. Ale nevyužít tvůrčí potenciál absolventů pražské akademie, usazených v Hradci a okolí (a je jich tu několik), je velká škoda. Výběrová řízení, kde by mohli ukázat, jaký je jejich talent a co se naučili, by měla být při podobných zadáních pravidlem. Zdá se, že označení Salon republiky přebírá město Liberec, které je nejen sportovní, ale má i nejvíc sochařských realizací po roce 1990, včetně hřišť a bazénků od domácí autorky, Alexandry Koláčkové.

V Deníku mi to torchu zkrátili http://hradecky.denik.cz/zpravy_region/barevne-sochy-rozzari-sedive-kouty-mesta-20120807.html

 

MAPA HRADCE - MALÉ NÁMĚSTÍ

Pokud procházíte Malým náměstím, jistě jste si všimli, že od úprav v roce 2007 si zde můžete prohlédnout historickou mapu města. Elegantní hvězdicovité orámování, typické pro barokní pevnosti, už na současné mapě Hradce nenajdete. Bronzová „ropná skvrna“, jak jí někteří přezdívají, leží vzdušnou čarou zhruba dvě stě metrů od pomníku muže, který se o zboření hradeb zasloužil, Ladislava Jana Pospíšila.

Mapa pochází z dílny partnerské sochařské dvojice Jana Pospíšila a Vlasty Samohrdové, kteří jsou také autory vizuální podoby slunečních hodin na témže náměstí. Záměrem autorů bylo zobrazit Hradec jako historické město a dodat prostoru smysluplný dekorativní prvek. Připomenout minulost, která nebyla jen jezuitská, ale i vojenská. Vybrali kapitolu moderních dějin, kdy ještě stála josefská pevnost vybudovaná v letech 1766 – 1789. Pevnost o rozloze tři sta dvacet hektarů byla pro město charakteristická až do konce 19.století, kdy si touha Hradečanů po modernizaci života vynutila její zbourání.

Reliéf je vymodelován podle kombinace dvou map. Pro vzhled vnitřního města zvolili autoři císařský povinný otisk stabilního katastru z roku 1840. Situaci trochu komplikovalo, že hradby nebývaly zakresleny do starších map, byly vojenským tajemstvím. Vnitřní opevnění je zobrazeno podle situačního plánu z roku 1890, jde o poslední stav před zbouráním.

Osm bastionů postavených za Josefa II. podle systému francouzského barokního specialisty na vojenskou architekturu, Markýze de Vaubana, rámuje staré město do osmicípé hvězdice, která je v současných dispozicích Hradce ještě mírně patrná. Hradec býval vodní pevnost, ale drahé osm až deset metrů vysoké hradby za šest a půl miliónu zlatých nikdy svoji funkčnost doopravdy nepředvedly. Válce o bavorské dědictví z roku 1778 se přezdívalo bramborová válka nebo švestkový povyk. Během válečného roku 1866 už bylo opevnění díky vývoji vojenské bojové techniky zastaralé. I když město Prusové nedobyli, zdecimovala obyvatelstvo cholera. Přesto si vojsko oceňovalo své pozemky tak vysoko, že až do doby L.J.Pospíšila je nebylo reálné vykoupit.

Mapa na Malém náměstí je největší realizací v ploše, která se odlévala v umělecké slévárně bronzu v Dolní Kalné. Navíc má tato mapa ještě jedno unikum : je vytvořena žebrováním na rubové straně tak, aby snesla zátěž běžného provozu náměstí. Po bronzu lze tedy chodit a zvládne i přejezd automobilu. Což jiné srovnatelné mapy historických měst nedokáží.

Za poskytnutí fotodokumentace děkuji Vlastě Samohrdové a Janu Pospíšilovi. Odkaz na Deník Mapě Hradce Králové

FRANTIŠEK ŠTOREK VĚKOŠE

Realizace Františka Štorka před Slávií ve Věkoších

František Štorek – Abstraktní skulptura ve Věkoších

Před samoobsluhou ve Věkoších je na sloupovitém podstavci umístěn neurčitý tvar, který Encyklopedie Hradce Králové popisuje jako Abstraktní skulpturu. Podle klasifikace Pavla Karouse, specialisty na problematiku normalizační plastiky, patří tato socha typově mezi mamutí kosti, případně vetřelce. Karous je absolvent VŠUP, proto asi nikoho nepřekvapí, že k otázkám tohoto období přistupuje zcela jinak než tradiční historie umění. Ta si totiž svůj přístup k tvorbě zmíněného dvacetiletí zatím jen pomalu tvoří. Jde rozhodně o stále ještě velmi osobní problém.

Sochař Pavel Karous má pro sedmdesátá a osmdesátá léta silně vyvinutý smysl a jeho pohled se příliš nezabývá hodnotícími stanovisky. Což mu dovoluje vtipně popsat sídlištní plastiky v pěti tvarových skupinách : ztratila klíče, kyčelní kost mamuta, triffidi, vetřelci a volavky. Celou databázi najdete na stránce vetrelciavolavky.com. Databáze včetně přesného umístění je dobrá také k ochraně tohoto, byť trochu problematického dědictví. Bronzové i kamenné práce se ztrácejí, často během revitalizací.

František Štorek (1933 – 1999) patří k ceněným sochařům, pocházel z Třebechovic a vystudoval Hořickou kamenosochařskou školu a pražskou akademii u profesorů Laudy, Lidického a Hladíka. Štorkovi se podařilo udržet si svou linii tvorby i v době, která některé jiné umělce vedla k pouhému převařování několika málo neproblematických témat až k rozbřednutí. Není nic špatného na sochách matky a dítěte, květiny, volavky nebo aktu. Špatné je na první pohled poznat, že sochař neměl žádný dobrý důvod pro vytvoření takové sochy. O abstraktních tvarech a partyzánech musíte být velmi přesvědčeni, aby ve veřejném prostoru v měnící se době obstáli. A právě to je trochu problém Štorkova tvaru. Není nezajímavý, ale je nelogický a vytržený z kontextu – pokud nějaký měl. Okolo jdoucí soše říkají tlusté střevo, masožravka, Adéla, mořská sasanka, améba, divná věc … Což ovšem zároveň znamená, že si na bizarní kámen zvykli a používají ho jako lokalizační bod. Je jedno, zda jde o mamutí chrupavku nebo o právě se rodícího vetřelce, socha je součástí hradecké topografie.

Odkaz na verzi v Hradeckém deníku . Zase jsou tam titulky, které deformují, co jsem napsala. Deník

SLUNEČNÍ HODINY

Sluneční hodiny

Sluneční hodiny na Malém náměstí

Česká republika je velmocí slunečních hodin. Přestože sluneční svit zdaleka neumožňuje jejich každodenní funkci. Ale patrně jsme otroci času nebo matematiky a statistik. Slunečních hodin je v Čechách téměř tři a půl tisíce. Druhé místo zaujímá Polsko, kde sluneční čas měří slabých 355 nástěnných, vodorovných, výškových nebo kulových hodin. Čtvrté je Slovensko s pouhými 245 slunečním hodinami. Existují stránky, které sluneční hodiny mapují a třídí podle krajů a obcí. V Hradci Králové také existuje Společnost pro sluneční hodiny v rámci Astronomické společnosti.

Válcové hodiny na Malém náměstí přibyly v roce 2007 spolu s kultivací tohoto prostoru. Zadání architektů, kteří si přáli optický záchytný bod, vyplnili sochaři Jan Pospíšil a Vlasta Samohrdová. Oba jsou absolventy AVU, Pospíšil je v současnosti ředitelem Hořického sochařského sympozia. Ale protože hodiny jsou složitý stroj závislý na výpočtech a pozorování slunce, je nutno dodat, že astronomická podoba hodin je dílem Miroslava Brože z Hvězdárny a planetária Hradce Králové.

Z více tvarových podob a variant byla pro otevřenou dolní část malého náměstí vybrána poměrně minimalistická verze, která se nejlépe hodila k novým architektonickým prvkům v prostoru. Hodiny také pochopitelně nesměly konkurovat barokní kašně s Janem Nepomuckým. Zkoušelo se s modelem ve velikosti 1 : 1. Pro hodiny byla použita dolnobřežická žula, bronz a nerezová ocel. Mechaniku hodin vysokých 170 cm navrhla a vyrobila hradecká firma Explat s.r.o.

Hodiny z Malého náměstí patří k typu válcových výškových, které pracují na principu měření výšky Slunce nad obzorem v různých ročních obdobích. Tento typ se vyskytuje v přenosné podobě v různých muzeích, ale pevně provázané s konkrétním místem jsou v ČR jediné. Co o hodinách možná nevíte, je fakt, že jsou interaktivní. Abyste zjistili, kolik je hodin, potřebujete nejen slunečné počasí, ale musíte nastavit pohyblivý ukazatel na správné kalendářní datum a otočit s celým válcem tak, aby stín bronzové šipky směřoval svisle dolů. Přesný čas určí konec stínu, tak jako u každých podobných hodin. Zvláštností tohoto typu hodin je, že se nemusí orientovat vzhledem ke světovým stranám jako vodorovné hodiny, ale musíme znát datum. Hodiny mají dva číselníky pro středoevropský čas a pravý sluneční čas. Tabulka se slunečním časem se pozná podle symetrických křivek s letním slunovratem uprostřed. Hodiny na základě slunečních rovnic půjdou správně až do roku 2100.