KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Sochy ve výklencích : Sv. Ignác, Sv. František Xaverský, Sv. Alois, Sv. Stanislav. Světci řádu jezuitů. 

Svatý Ignác z Loyoly

Ignác z Loyoly

Narodil se roku 1491 jako nejmladší třinácté dítě ve španělské šlechtické rodině. Byl zasvěcen Bohu už od dětství, ale jeho vlastním výběrem byla vojenská kariéra. Teprve když ho při obléhání Pamplony zasáhla dělová koule a roztříštila mu nohu, která bolestivě srůstala a zůstala už navždy kratší, začal číst, přemýšlet a objevil boha, filozofii a teologii. S přerodem z dlouhovlasého dandyho na evangelistu lidských duší a rytíře ducha začal poměrně pozdě, ve třiatřiceti letech. Cestoval pěšky, postil se, meditoval a studoval na několika místech v Evropě. Ve čtyřiceti sedmi přijal kněžské svěcení.

Societas Jesu založilo v Paříži sedm přátel, roku 1540 byla uznána papežem. Ignác se stal prvním generálem řádu, jehož heslem bylo Vše pro větší slávu boží a v jehož detailech byla stále znát Loyolova vojenská minulost a praktické uvažování. Ignác z Loyoly je uctíván jako patron jezuitů, vojáků, dětí, těhotných žen, je vzýván proto moru, horečce a při problémech se svědomím. Jeho atributy jsou drak, kněz, srdce, znak IHS.

Na průčelí kostele Nanebevzetí Panny Marie jsou umístěny od roku 1704 čtyři figury jezuitských světců. Dole vlevo Ignác z Loyoly, vpravo František Xaverský a nahoře Alois Gonzaga a Stanislav Kostka. Těmto patronům byly také zasvěceny kostelní zvony. Sochy nejsou dílem špičkového sochaře, nemají příliš oduševnělé výrazy, ani elegantní proporce. Za sítěmi proti holubům je stejně příliš nevidíme. Ignáce z Loyoly poznáme jen podle roucha a knihy. Většinou se o něm píše jako o temperamentním baskickém světci, ale na této soše se jen nepřítomně usmívá. Knihou může být písmo, ale spíše řádové stanovy. Ignác totiž vtiskl Tovaryšstvu Ježíšovu pevný řád a sepsal metodu k rozjímání. Šlo duchovní cvičení založené na meditacích, jejichž smyslem bylo očistit a pročistit mysl i ducha. Byl přesvědčen, že není důležité věci jen rozumem chápat, ale vnitřně je prožít, protože jen tak jsou schopny nás vnitřně proměnit. Zemřel 1556, blahoslaven byl jako první jezuita r.1609 a svatořečen r. 1622. Říkal : Modli se, jako by všecko záleželo jen na Bohu, ale přičiňuj se, jako by záleželo jen na tobě, zda budeš spasen. Dnes je Ignácem založená společnost nejpočetnější mužskou řeholí Církve. Jezuité mají po celém světě přes 500 vysokých škol s 30.000 členů, kteří každoročně učí přes 200.000 studentů.

Svatý František Xaverský

Svatý František Xaverský na průčelí barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie

Postava v pravém výklenku dole křtící domorodce vodou nabranou do lastury je asi nejosobitější figurou z průčelí kostela. Působí robustně podobně jako Gutfreundovy sochy z dvacátých let dvacátého století. Tenkrát se tomu říkalo nová věcnost nebo civilismus. Soubor byl osazen v roce 1704 a pochází patrně od stejného sochaře z řádu jezuitů, jehož totožnost ještě nebyla doložena.

Světec se narodil v Navaře (která ještě nepatřila Španělskému království) roku 1506 a zemřel na svých misionářských cestách roku 1552 na ostrově Shangchuan. Už roku 1622 byl prohlášen za svatého. Během svého života se stal blízkým spolupracovníkem Ignáce z Loyoly, založil s ním Tovaryšstvo Ježíšovo a vydal se do exotických zemí šířit křesťanství. I jemu byl zasvěcen zvon a kaple uvnitř kostela. Poznáme ho velmi snadno, téměř vždy je v doprovodu domorodce, který vypadá jako Ind nebo černoch, mívá plamen na prsou, křížek a občas umírá na břehu moře. V reliéfní úmrtní scéně je zobrazen na soklu Mariánského sloupu na Velkém náměstí.

Svatý František Xaverský je apoštolem Dálného východu, patronem misionářů, východních misií, námořníků, katolického tisku, Indie a jezuitů. Když pracoval jako sekretář Ignáce z Loyoly v Římě, možná ještě netušil, jak bude jeho život dobrodružný. Roku 1542 se plavil do Indie s flotilou nově jmenovaného indického guvernéra. Sedm let zakládal misijní kolonie v Indii, na Ceylonu a v Malajsii. V roce 1549 se vydal do Japonska, kvůli větší efektivitě se naučil japonsky. Rozhodl se pokračovat v záchraně pohanů v Číně, která cizince nepřijímala. Chtěl se tam dostat neoficiálně a zemřel, když čekal na čínskou džunku. Je pohřben v Indii, jen jeho ruka byla převezena do jezuitského chrámu Il Gesú v Římě. Ze svých cest vždy psal dopisy, podával řádu a portugalskému králi informace o svých úspěších a prohrách a o kulturní a politické situaci v koloniích. Socha na průčelí kostela má vousy, husté vlasy, ornát a štólu kolem krku. Pravá ruka křtí, levá u srdce přísahá věrnost. Ruce jsou mohutné, jak bychom od někoho, kdo napsal tisíce dopisů a pracoval spíše bystrou myslí, asi nečekali.

Svatý Alois Gonzaga (pravděpodobně)

  Svatý Alois Gonzaga na průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie

Dva mladí světci nad Ignácem z Loyoly a Františkem Xaverským nejsou dobře rozpoznatelní. Jsou téměř shodně oblečení, podobně učesaní a mají zrcadlové pózy, pouze ten vpravo drží krucifix, což je asi nejběžnější atribut světce a nejuniverzálnější symbol víry. Ale pokud se máme rozhodnout mezi polským jezuitou Stanislavem Kostkou a italským Aloisem z Gonzagy, bude světec držící kříž spíše právě on.

Všechny sochy byly osazeny roku 1704, stejným patronům byly zasvěceny zvony. Ale Alois z Gonzagy ani Stanislav Kostka ještě v té době svatořečeni nebyli, až v roce 1726. Za zmínku stojí, že Alois byl blahoslaven jako první jezuita r.1605, čtyři roky před generálem a zakladatelem řádu Ignácem z Loyoly.

Čím si to zasloužil ? Příkladným životem a neobyčejnou čistotou. Svatý Alois žil v letech 1568 – 1591, byl ošetřovatelem nemocných, zemřel při morové epidemii. Ve vídeňskému muzeu je uložen jeho portrét. Bývá znázorňován jako mladík s dětskou tváří v sutaně s krátkým pláštěm. Nejčastěji v ruce drží Jezulátko, korunu s lebkou, lebku, lilii, růženec nebo křížek. Je uctíván jako patron mládeže, odešel totiž v pouhých dvaceti třech letech. V jeho kompetenci je také přímluva proti moru, očním chorobám a nově též AIDS. Pomáhá při volbě povolání.

Narodil se do původem španělské šlechtické rodiny usazené na zámku Castiglione u Mantovy v Itálii. Porod byl těžký a matka v něm viděla Boží dar. Jako prvorozený měl být válečníkem a dědicem panství, ale zřekl se svého majetku a sloužil bohu. V rodině mu říkali anděl míru, nejen protože byl krásný jako anděl, ale protože dokázal urovnat spory horkokrevných příbuzných ve svém okolí. V noviciátu byl tak vzorný, až to jeho představeným šlo na nervy. Jezuité sami o něm vyprávějí vtip : Svatý Alois Gonzaga vynikal čistotou, i když byl Gonzaga, chudobou, i když byl kníže, a pokorou, i když byl jezuita. Na věci kolem sebe se od dětství díval s otázkou: Co to prospěje k životu věčnému? Hned po jeho smrti se lidé přicházeli s vírou a nadějí v zázrak dotýkat světcova hrobu v kostele sv. Ignáce v Římě.

Svatý Stanislav Kostka (pravděpodobně)

Svatý Stanislav na průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie

Socha vlevo nahoře je Svatý Stanislav Kostka, polský jezuita, jemuž byl vyměřen velmi krátký život. Narodil se roku 1550 v Rostkowu ve šlechtické rodině a zemřel na horečku v Říme pouhých deset měsíců po nastoupení noviciátu. Všechny sochy světců – také sv. Ignác, sv. František Xaverský a sv. Alois Gonzaga, byly osazeny na průčelí kostela roku 1704. Badatelka Klára Zářecká hledala ve výročních zprávách uložených ve vatikánském archívu autora jako jednoho z právě přítomných členů řádu. Ale zprávy bohužel obsahují jen zmínku, že šlo o velkorysý dar blíže neurčeného donátora, který byl při modlitbách zázračně uzdraven Františkem Xaverským.

Svatý Stanislav bývá zobrazován jako jezuitský novic a vyznavač v taláru. K jeho atributům patří Jezulátko a svaté přijímání. Studoval v jezuitské koleji ve Varšavě a pokračoval ve Vídni, kde toužil vstoupit do řádu. Z vlivu svého mocného otce musel v přestrojení uprchnout přes Augsburg a Dillingen do Říma, aby byl přijat tehdejším generálem Tovaryšstva Ježíšova Františkem Borgiášem. V řádu byl oblíbený a svou smrt si předpověděl. Je vnímán jako patron čistoty, Polska a studující mládeže. Na kostele odkazuje ke vzdělávací roli, kterou chtěli jezuité v Hradci Králové vykonávat. Sochařsky nepatří ani tato čtvrtá socha k jiskřivým skvostům baroka. Což vynikne zvláště srovnáním s jen o pár let mladšími figurami z mariánského sloupu.

Asi je dosti ironické, že po andělském světci získal jméno spisovatel, novinář a anarchista známý svým ateismem Stanislav Kostka Neumann. Jezuitský řád byl za svou existenci několikrát zrušen a znovu založen. V českých zemích je vnímán rozporuplně díky postavě pátera Koniáše v knihách Aloise Jiráska a díky vlivu na školství a vzdělání. Rozhodně je to ale jediný řád, který si dokáže dělat legraci sám ze sebe. Například : Jsou tři věci, které neví ani čert. Za prvé: kde berou žebravé řády peníze. Za druhé: kolik je ženských řádů a kongregací. A za třetí: co chystají jezuité? Praktičnost přístupu jezuitů ke světu dokládá modelový vtip : V pokoji sedí benediktin, dominikán, františkán a jezuita. Najednou zhasne světlo. Benediktin se bez rozpaků dál modlí breviář, protože ho umí nazpaměť. Dominikán referuje o podstatě světla a temnoty. Františkán chválí Boha, který člověku dává také shovívavě zahalující sestřičku tmu. A jezuita jde ven a vymění pojistky... Pokud chcete vědět, jak si jezuité šli zahrát golf, klikněte na stránky kongregace.