Socha kouzelníka s míčem od Zdeňka
Němečka stojí na nábřeží před budovou TJ Sokol. V poslední
době jí pozadí příliš nelichotí. Sochař Zdeněk Němeček byl
rodákem z Luže u Chrudimi, žil v letech 1931 – 1989 a jeho
specialitou byla sportovní tematika. Vyučil se keramikem, studoval
ve Zlíně a později v sochařské speciálce pražské akademie u
Jana Laudy a Vincence Makovského. Byl vynikajícím modelérem,
dokázal vystihnout soustředění sportovce, okamžik před
důležitým výkonem. Pokoušel se o designovou zjednodušující
stylizaci, ale nikdy nevykročil za mantinely socialistického
realismu. Basketbalista, Skokanka do vody, Hokejista, Brankář,
Cyklisté nebo Socha pohraničníka se psem z Domažlic mají nápad
a dobré odpozorování skutečnosti, ale přesto zůstávají někde
na půl cesty k opravdu platnému tvaru bez umělosti. Přes handicap
socialistického realismu nebo spíše díky němu se Zdeněk Němeček
stal vítězem mnoha soutěží.
Jeho sportovce a atletky najdeme před
pardubickým zimním stadionem (Hokejista), před sportovními halami
v Mnichově, Tallinnu (Olympijská lípa svařená z lodních kotev)
či Sarajevu. Brankář z roku 1970 by měl stát před Aztéckým
stadionem v Mexiku. V Praze je Němečkových soch nejvíce: u
Strahovského stadionu, před halou v parku Folimanka, ve Stromovce.
Několik plastik je instalováno před autorovým někdejším
ateliérem v Libni, kde se dnes nachází designérské studio Olgoj
Chorchoj. Zmenšená varianta Hokejisty je trofejí pro sportovce
oceněné v soutěži Zlatá hokejka. Pro olympijské hry v Moskvě
1980 byla odlita Diskobolka, aby v olympijské vesnici vítala
sportovce, ale bronz olympiádu nestihl, zastoupila ho maketa z
polystyrenu.
Finální podoba figury chlapce s míčem
je rozpačitá, byť je nepochybné, že autor každý detail pečlivě
promýšlel. Přesný tvar ukrývá nejistotu, která se ovšem k
mladému sportovci tak trochu hodí. Poctivě je třeba dodat, že
Zdeněk Němeček, stejně jako mnozí jeho vrstevníci, tvořil v
době, kdy figurální sochařství do veřejného prostoru bylo v
krizi a prakticky neexistovala možnost poučení a srovnání se
zahraničím. To nejprogresivnější světové umění překračovalo
své hranice natolik, že v sochařství nezůstal kámen na kameni.
A svět oficiálních zakázek se najednou prudce oddělil z okraje
světa volného umění. K porovnání by se nabízeli francouzští
a anglosaští popartisté, narození jen o pár let dříve. Cézarův
Palec je ovšem nepochybně z mnohem méně služebného rodu
veřejných realizací. Ve své době Němečkovy sochy patřily k
tomu lepšímu, co mohlo být produkováno. Sochařství, díky své
nákladnosti, je totiž na investorech a režimu maximálně závislé.
A v uzavřeném světě se zjevně volnému umění nedaří.
Hradecké noviny Z kouzelníka s míčem ...
Žádné komentáře:
Okomentovat