Ladislav
Zemánek
Dvojice
1984
V
roce 1984 přibyla do souboru soch v areálu hradecké fakultní
nemocnice bronzová dvojice na vysokém sloupu. Muž a žena jako
základní buňka společnosti, jako psychická opora a jako
protiklad jin a jang se o sebe opírají před pavilonem akademika
Jana Bedrny.
Autorem
sochy
je
doudlebský
sochař
Ladislav
Zemánek
(1931
– 2004).
V
Hradci
Králové
je
ještě
několik
jeho
realizací,
nejmonumentálnější
je
Žena
s
mísou
(Pomona)
před
hotelem
Černigov
ze
70.let.
Zemánek
pocházel
z
umělecké
rodiny,
také
jeho
bratr
byl
uznávaný
sochař.
Ladislav
Zemánek
vystudoval
Vysokou
školu
uměleckoprůmyslovou
v
Praze
u
profesorů
Karla
Dvořáka
a
Josefa
Wagnera.
Ať
už
pracoval
ve
dřevě,
kovu
nebo
kameni,
jeho
pojetí
figury
je
vždy
rozpoznatelné.
Své
postavy
stylizoval
do
monumentální
a
přitom
zjednodušené
formy.
Poučil
se
na
podobně
laděných
malbách
Pabla
Picassa
z
dvacátých
let.
Tento
způsob
zacházení
s
tvarováním
můžeme
nazvat
neoklasicismem.
V
něm
se
vracejí
prověřené
(klasické)
hodnoty,
jako
vlast,
rodina,
partnerství.
Takové
téma
si
také
vybral
pro
svou
práci
v
nemocnici,
na
rozdíl
od
svého
kolegy
Karla
Mahrly,
který
se
soustředil
na
vědeckou
stránku
lékařské
práce.
Zemánkovým
námětem
se
stalo
propojení
mužského
a
ženského
principu.
Jedno
z
nejstarších
a
nejfrekventovanějších
sochařských
témat,
vedle
mateřství
a
figury
hrdiny.
Také
námět
svou
povahou
přijatelný
a
nekontroverzní
i
v
době
normalizace,
kdy
panovala
velmi
přísná
cenzura.
Postavy
mají z každého úhlu jinou obrysovou konturu, různý tvar. Socha
je určená k obcházení a pozorování za všech stran, mění se
před našima očima, z ochranné náruče spojených paží vykukují
malé hlavičky, jejichž těla jsou nápadně hmotná. Dvojice je
usazena snad až na příliš vysokém sloupu, jako kdybychom k ní
měli vzhlížet. Jako kdyby myšlenka jednoty muže a ženy byla
téměř nedostižná a obdivování hodná. Což ovšem samozřejmě
je. Statistika rozvodovosti a neúplných rodin napovídá, že
vzájemná opora muže a ženy není vůbec přirozená, jde spíše
o vzácný stav. Před jakýmkoli nebezpečím a ohrožením, třeba
nemocí, je to však vzhledem k úspěšnosti léčení velmi
důležitý prvek. Na tom, zda fungují naše sociální vazby,
závisí naše schopnost a touha žít, přežít a uzdravit se
takřka stejnou měrou, jako na způsobu léčby.
Článek byl publikován v Hradeckém deníku v červnu 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat