Oblíbené příspěvky

úterý 30. července 2013

LADISLAV ZEMÁNEK - DVOJICE FAKULTNÍ NEMOCNICE

Ladislav Zemánek Dvojice 1984
V roce 1984 přibyla do souboru soch v areálu hradecké fakultní nemocnice bronzová dvojice na vysokém sloupu. Muž a žena jako základní buňka společnosti, jako psychická opora a jako protiklad jin a jang se o sebe opírají před pavilonem akademika Jana Bedrny.
Autorem sochy je doudlebský sochař Ladislav Zemánek (1931 – 2004). V Hradci Králové je ještě několik jeho realizací, nejmonumentálnější je Žena s mísou (Pomona) před hotelem Černigov ze 70.let. Zemánek pocházel z umělecké rodiny, také jeho bratr byl uznávaný sochař. Ladislav Zemánek vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesorů Karla Dvořáka a Josefa Wagnera. Ať už pracoval ve dřevě, kovu nebo kameni, jeho pojetí figury je vždy rozpoznatelné. Své postavy stylizoval do monumentální a přitom zjednodušené formy. Poučil se na podobně laděných malbách Pabla Picassa z dvacátých let. Tento způsob zacházení s tvarováním můžeme nazvat neoklasicismem. V něm se vracejí prověřené (klasické) hodnoty, jako vlast, rodina, partnerství. Takové téma si také vybral pro svou práci v nemocnici, na rozdíl od svého kolegy Karla Mahrly, který se soustředil na vědeckou stránku lékařské práce. Zemánkovým námětem se stalo propojení mužského a ženského principu. Jedno z nejstarších a nejfrekventovanějších sochařských témat, vedle mateřství a figury hrdiny. Také námět svou povahou přijatelný a nekontroverzní i v době normalizace, kdy panovala velmi přísná cenzura.
Postavy mají z každého úhlu jinou obrysovou konturu, různý tvar. Socha je určená k obcházení a pozorování za všech stran, mění se před našima očima, z ochranné náruče spojených paží vykukují malé hlavičky, jejichž těla jsou nápadně hmotná. Dvojice je usazena snad až na příliš vysokém sloupu, jako kdybychom k ní měli vzhlížet. Jako kdyby myšlenka jednoty muže a ženy byla téměř nedostižná a obdivování hodná. Což ovšem samozřejmě je. Statistika rozvodovosti a neúplných rodin napovídá, že vzájemná opora muže a ženy není vůbec přirozená, jde spíše o vzácný stav. Před jakýmkoli nebezpečím a ohrožením, třeba nemocí, je to však vzhledem k úspěšnosti léčení velmi důležitý prvek. Na tom, zda fungují naše sociální vazby, závisí naše schopnost a touha žít, přežít a uzdravit se takřka stejnou měrou, jako na způsobu léčby. 

Článek byl publikován v Hradeckém deníku v červnu 2013 






 

Žádné komentáře:

Okomentovat