Pavel
Drda – Vydra
Náměstíčko
s Vydrou Eliškou upravili architekti B. Prokop a J. Janíček na
podzim roku 1999. Vydru najdete nedaleko autobusové zastávky
Adalbertinum na rohu ulic ČSA a V Kopečku. Prostor byl zamýšlen
jako relaxační zóna. Hmotnou část z řezaných pískovcových
desek, zídek, balustrád a žulových kostek měla doplňovat zeleň,
osvětlení a altán s bronzovou fontánkou ve tvaru vydry. Vydra
byla pojmenována čistě hradecky Eliška a měla dodat vyprahlému
městskému prostoru trochu vodního živlu. Vodu měla vydra
vypouštět jako malý vodotrysk z tlamičky po sešlápnutí pedálu
na zemi.
Autorem
Vydry Elišky je sochař z Valašska, Pavel Drda (1958), absolvent
střední umělecké školy keramické v Bechyni a Vysoké školy
uměleckoprůmyslové v Praze. Studoval v ateliérech zpracování
keramiky a také užitého sochařství u Josefa Malejovského. Na
škole získal dvě ceny za plastiku Zubra a Skateboardisty a
figurálním sochařem zůstal až dosud. Používá různé
materiály, velmi často keramiku, kterou kombinuje s nerezem a
surovým sklem. Žije v Bystřičce na Valašsku.
Vydra
Eliška je pokus o interaktivní plastiku, se kterou by si měli
okolojdoucí hrát. Chcete-li se v létě osvěžit a pobavit, musíte
přijít jak na to. Sama vydra v altánku nemá moc přírodní
logiky, jde spíš o praktické uspořádání vzhledem k funkci
zastínění prostoru... Idea horské studánky uprostřed Hradce
není příliš přesvědčivá. Z dnešního pohledu je prostor na
křížení obou ulic díky dvěma autobusovým zastávkám velmi
frekventovaný a vzhledově neutěšený. Kultivace z roku 1999 už
není moc patrná. Voda, hravost a zeleň se někam vytratily a ani
vydra Eliška tu šeď nezachrání.
Článek vyšel v Hradeckém deníku na přelomu října a listopadu
Článek vyšel v Hradeckém deníku na přelomu října a listopadu
O sochaři Pavlovi Drdovi píše kolegyně Olga Mehešová z Valašského muzea ve Vsetíně
Žádné komentáře:
Okomentovat